Napříč časem s tužkou v ruce

ČAS ADVENTNÍ A VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ Tak je to konečně na pár dní za námi a můžeme odhodit vzpomínky, na upocené lidi v narvaných obchodech i na poloprázdné regály s vyprodaným akčním sortimentem. Stejně tak je nyní správná chvilka na zapomenutí všech těch zamračených obličejů postrádajících předvánoční pohodu, snažících se ukořistit poslední kousky zboží. Vymažme z hlavy pobíhající pomatence pročítající šíleně dlouhé nákupní seznamy, aby jednou v roce naplnili své ledničky na maximum, kterým je zcela jedno, že dva dny po Silvestru budou nadávat na nabraná kila a vypouklá tučná bříška. Tyto vzácné chvilky v roce, kdy je možné vidět partnery tlačit dva vrchovatě naložené nákupní vozíky, vrcholí tím, že se u pokladny s úsměvem ignorují bankovky mizící z peněženek, což by v jiném ročním období drásalo každému nervy, neboť se šetří každá koruna na rodinnou dovolenou. A teď ty prachy zkrátka v klidu prožereme na gauči u televize. Ještě pár týdnů nevnímejme fakt, že v lednu budeme hojn

MELANCHOLICKÝ PODZIM DEN PRVNÍ… CHMURNÉ VZPOMÍNKY… Už zase mi chybíš, přestože vím, že jsi odešel tam, odkud není návratu. Vzpomínám na desítky našich psaníček a milióny krásných chvilek. Předčítám si tvůj zřejmě oblíbený dopis, který jsem psala před rokem. Je celý ušmudlaný a pomačkaný, zdá se, jako bys ho nosil v kapse. Hovoří moc šťastně:   „Mám ráda rána s Tebou, když se ke mně přitiskneš a já vnímám teplo Tvého těla, je to nejkrásnější probuzení, jaké znám. I den s Tebou je krásný, když mě rozmazluješ, když Tě líbám, když mlčíme u kafe nebo mluvíme u oběda. A když zůstanu bez Tebe, na chvíli sama, přesto s pocitem, že jsi a je jedno, kde jsi, protože vím, že se vrátíš, cítím spokojenost a usmívám se při vzpomínce na to, jak se na mě díváš, mám ráda Tvoje oči, Tvůj pohled, ve kterém se začínám ztrácet. Líbí se mi, když si se mnou povídáš a když Ti můžu usnout v objetí, líbáš mě do vlasů a já jsem šťastná. Přesuneš ruce na moje břicho, které se mi na mně vůbec nelíbí, já v

ZE ŽIVOTA MATKY Už je to pěkných pár let, co jsem obouvala dětské střevíčky, ale stále si vzpomínám na cinkání talířků v kuchyni a tlumené světlo, které zlehka nakukovalo prosklenými dveřmi do dětského pokoje, když jsem usínala. Plánovala jsem si, že až já budu velká, stane se pro mě doba večerní mým osobním klidem a nebudu uklízet do jedenácti, jako moje mamka. Jelikož JÁ, po odbití dvacáté, na kostelních hodinách, už na žádnou domácí práci nesáhnu a začnu si ten volný čas pro sebe neskonale užívat. A také budu mít tu nejúžasnější práci za tu největší finanční odměnu a zařídím si život mnohem lépe. Zajímá vás, jak moc naivní jsem byla? Ještě po narození dcery to fungovalo zhruba tak, jak jsem si to vysnila. Uložením dítěte do postýlky pro mě opravdu skončil pracovní den a juchuchuúú. Problém však nastal v čase, kdy už nešlo cácorku jen tak v sedm poslat spát, navíc k tomu přeci jen byla celá já a nejvíce myšlenek se u ní taktéž vytvářelo položením hlavy na polštář, tudíž ve

ZE ŽIVOTA SOVY Po hodně dlouhé době jsem šla brzo spát. Já noční sova, která úřaduje minimálně do půlnoci, zalézám do pelechu se slepicemi. To jsem to dopracovala! Leč není se čemu divit, jelikož i mě navštívila podzimní rýmička a hlava mi téměř praskala bolestí, takže nebylo jiné volby. Nastydnout dvakrát po sobě v klimatizované místnosti, můžu opravdu jen já. Ale i to se dalo čekat, nestalo se mi to poprvé. Bohužel si na to moje tělo asi nikdy nezvykne a pokaždé to odmarodím. S burácivým hlasem zastydlé puberty jsem fungovala zhruba do čtyř hodin popoledních a od té doby skřehotám jako špatně postřelená vrána. Nyní odbíjí osmá večerní a já už spokojeně hajinkám. Paráda! Což o to, usnula jsem hned. Jako zázrakem moje myšlenkové pochody vypnuly o pár minut dříve, ještě před tím, než jsem se zavrtala pod peřinu a nic mě nerušilo. Můj žaludek však má zakódovaný zcela jiný časový harmonogram a přesně ví, kdy má dostat zásobu živin a že v sedm nepřišlo žádné jídlo, to mi zkrátka

URÁŽLIVOST A ŽENY Dnešní téma přišlo jako blesk z čistého nebe. Spokojeně si nakupuji, když v tom se za mnou objeví bývalá kamarádka s tak nabubřelým obličejem, že by se jí i vlastní rodina lekla. Skryla jsem svůj pobavený úsměv a slušně jsem ji pozdravila, neboť takto jsem byla vychovaná. Odpověď samozřejmě nepřišla, jelikož při hře na důležitou a možná i společensky výše postavenou dámu se slušnost nenosí, oproti tomu nos je třeba drže-ti v tomto divadelním dramatu velmi vysoko, protože přiznání vlastní chyby je rovněž „out“. A copak mi paní „Přetvářka“ udělala tak zlého? Z pozice člověka, kterému nemůže ublížit hloupost druhých, se vlastně nic nestalo. Nač se dlouze rozepisovat o válce vyhlášené z nejapných příčin, snaze urazit mě a zlikvidovat profesně, jakož i o tom, že nejvíc kolem sebe kopou a kejhají potrefené husy. Minulost není třeba přetřásat, tato etapa se uzavřela v den hysterického výlevu mé dávné přítelkyně. V životě jsou nám někteří lidé daní jen na určitý čas

ZE ŽIVOTA POJIŠŤOVACÍHO PORADCE Původně jsem chtěla dělat domácí úkol na školení, které se koná příští týden. Jenže už jsem tak unavená nekonečnými problémy, že jsem se vzteky přihlásila na všechny servery s nabídkou zaměstnání a čistím si hlavu psaním. Ptáte se proč? Zhruba před šesti měsíci jsem dostala dvě nové firemní   flešky, ale upotřebila jsem pouze jednu. Na druhou došla řada minulý týden a kéž by raději zůstala v zapomnění, protože mi kompletně sežrala celý software a sama sebe smazala tak dokonale, že po souborech ani viru nezůstala sebemenší stopa. Týden před školením nových produktů mi nezbylo vůbec nic v počítači! Je má chyba, že mi nebylo divné, proč jsou na nové a ještě nerozbalené flešce nějaká data a ani tlačítko DELETE nebyla šťastná volba, ale stalo se. Rozjela se akce, kterou nešlo zastavit a do deseti minut bylo poklizeno! Ani jsem nešílela, šokem jsem jen nechala otevřená ústa a nevěřila jsem svým vlastním očím. Dodnes nevím, co by se stalo, pokud bych

Dlouholetý kamarád mi nedávno přímo vnutil další téma k písemným úvahám. „Napiš to celé znovu z mužského pohledu, co by v tu samou chvíli dělaly ženy,“ řekl a vůbec se u toho nesmál, myslel to naprosto vážně.   Hlavou mi proběhlo: “Tak ti teda pěkně děkuju, že jsi mě zařadil mezi chlapy a dal mi tu čest, poštvat proti sobě ještě dámskou část populace“ a rázně jsem to zamítla. Ovšem o pár dnů později už se to nezdálo tak bláznivé. V čase, kdy naprostá většina lidí spokojeně spinká, má můj mozek aktivitu na rozdávání. Samozřejmě, že bych chtěla spát, ale sotva se moje tělo dostane do vodorovné polohy, spustí se divoký rej nápadů, vzpomínek a úkolů, které mi nedají usnout. Čím více rudé a ospalé oči mám, tím více na mě hyperaktivní myšlenky útočí a zákeřně nahlodávají můj spánkový režim.   Tudíž se dalo čekat, že se k jeho slovům dříve či později vrátím. Ani já jsem však netušila, s jakou intenzitou mě ta nová múza bude náruživě líbat a šeptat: „Vstávej, představ si ženu lovící, mlčící a