Napříč časem s tužkou v ruce

MELANCHOLICKÝ PODZIM DEN PRVNÍ… CHMURNÉ VZPOMÍNKY… Už zase mi chybíš, přestože vím, že jsi odešel tam, odkud není návratu. Vzpomínám na desítky našich psaníček a milióny krásných chvilek. Předčítám si tvůj zřejmě oblíbený dopis, který jsem psala před rokem. Je celý ušmudlaný a pomačkaný, zdá se, jako bys ho nosil v kapse. Hovoří moc šťastně:   „Mám ráda rána s Tebou, když se ke mně přitiskneš a já vnímám teplo Tvého těla, je to nejkrásnější probuzení, jaké znám. I den s Tebou je krásný, když mě rozmazluješ, když Tě líbám, když mlčíme u kafe nebo mluvíme u oběda. A když zůstanu bez Tebe, na chvíli sama, přesto s pocitem, že jsi a je jedno, kde jsi, protože vím, že se vrátíš, cítím spokojenost a usmívám se při vzpomínce na to, jak se na mě díváš, mám ráda Tvoje oči, Tvůj pohled, ve kterém se začínám ztrácet. Líbí se mi, když si se mnou povídáš a když Ti můžu usnout v objetí, líbáš mě do vlasů a já jsem šťastná. Přesuneš ruce na moje břicho, které se mi na mně vůbec nelíbí, já v

ZE ŽIVOTA MATKY Už je to pěkných pár let, co jsem obouvala dětské střevíčky, ale stále si vzpomínám na cinkání talířků v kuchyni a tlumené světlo, které zlehka nakukovalo prosklenými dveřmi do dětského pokoje, když jsem usínala. Plánovala jsem si, že až já budu velká, stane se pro mě doba večerní mým osobním klidem a nebudu uklízet do jedenácti, jako moje mamka. Jelikož JÁ, po odbití dvacáté, na kostelních hodinách, už na žádnou domácí práci nesáhnu a začnu si ten volný čas pro sebe neskonale užívat. A také budu mít tu nejúžasnější práci za tu největší finanční odměnu a zařídím si život mnohem lépe. Zajímá vás, jak moc naivní jsem byla? Ještě po narození dcery to fungovalo zhruba tak, jak jsem si to vysnila. Uložením dítěte do postýlky pro mě opravdu skončil pracovní den a juchuchuúú. Problém však nastal v čase, kdy už nešlo cácorku jen tak v sedm poslat spát, navíc k tomu přeci jen byla celá já a nejvíce myšlenek se u ní taktéž vytvářelo položením hlavy na polštář, tudíž ve

ZE ŽIVOTA SOVY Po hodně dlouhé době jsem šla brzo spát. Já noční sova, která úřaduje minimálně do půlnoci, zalézám do pelechu se slepicemi. To jsem to dopracovala! Leč není se čemu divit, jelikož i mě navštívila podzimní rýmička a hlava mi téměř praskala bolestí, takže nebylo jiné volby. Nastydnout dvakrát po sobě v klimatizované místnosti, můžu opravdu jen já. Ale i to se dalo čekat, nestalo se mi to poprvé. Bohužel si na to moje tělo asi nikdy nezvykne a pokaždé to odmarodím. S burácivým hlasem zastydlé puberty jsem fungovala zhruba do čtyř hodin popoledních a od té doby skřehotám jako špatně postřelená vrána. Nyní odbíjí osmá večerní a já už spokojeně hajinkám. Paráda! Což o to, usnula jsem hned. Jako zázrakem moje myšlenkové pochody vypnuly o pár minut dříve, ještě před tím, než jsem se zavrtala pod peřinu a nic mě nerušilo. Můj žaludek však má zakódovaný zcela jiný časový harmonogram a přesně ví, kdy má dostat zásobu živin a že v sedm nepřišlo žádné jídlo, to mi zkrátka