ZE ŽIVOTA SOVY

Po hodně dlouhé době jsem šla brzo spát. Já noční sova, která úřaduje minimálně do půlnoci, zalézám do pelechu se slepicemi. To jsem to dopracovala! Leč není se čemu divit, jelikož i mě navštívila podzimní rýmička a hlava mi téměř praskala bolestí, takže nebylo jiné volby. Nastydnout dvakrát po sobě v klimatizované místnosti, můžu opravdu jen já. Ale i to se dalo čekat, nestalo se mi to poprvé. Bohužel si na to moje tělo asi nikdy nezvykne a pokaždé to odmarodím. S burácivým hlasem zastydlé puberty jsem fungovala zhruba do čtyř hodin popoledních a od té doby skřehotám jako špatně postřelená vrána. Nyní odbíjí osmá večerní a já už spokojeně hajinkám. Paráda!

Což o to, usnula jsem hned. Jako zázrakem moje myšlenkové pochody vypnuly o pár minut dříve, ještě před tím, než jsem se zavrtala pod peřinu a nic mě nerušilo. Můj žaludek však má zakódovaný zcela jiný časový harmonogram a přesně ví, kdy má dostat zásobu živin a že v sedm nepřišlo žádné jídlo, to mi zkrátka nehodlal jen tak odpustit a žalostně zaskučel, čímž mě lehce probudil. Jenže on naštěstí vůbec o ničem nerozhoduje a nebude mi určovat, kdy mám spát a kdy jíst, protože to celé řídím já. Jeho kručení na protest se mi sice zarazit nepodařilo, ale přesto jsem ho zvládla ignorovat, byla jsem pevně rozhodnutá, že do rána to zkrátka bude muset vydržet a opětovně jsem se odplížila do snového království.

Teď se blíží půlnoc a já nespím, jelikož musím papat a můj proradný neposlušný žaludek si spokojeně chrochtá, jelikož dostane vše, co chtěl. Moc se nesmějte, pro jednou jsem prohrála boj s ním a měl poslední slovo, příště mu to jistě spočítám! Takhle mi narušovat životosprávu nebude! Buď se bouří hlady, nebo si spokojeně přede, pořád nějaká bručivá muzika a odpočinek žádný. Zmlkne vůbec někdy?

Dumám si tu nad tím, jak je úžasné mít ledničku plnou zázračných barevných světýlek. Venkovní červené a zelené kontrolky signalizují neznámé cosi, jenž zůstane navždy utajené, poněvadž návod už dávno sežral zub času a hledat ho na internetu jsem líná, dokud vše funguje jak má. Pozoruji první elektronickou světlušku, jak přebíhá na levou stranu k poslednímu zelenému kamarádovi a díky zvukům, které začíná ta obrovská bílá chladivá skříň vydávat, se utvrzuji v tom, že vše bude mít daleko hlubší a důležitější smysl než pouze to, že mi ta téměř duhová symfonie krásně ozářila cestičku do kuchyně. Vnitřní světýlko je však stejně nejvíc, díky němu jsem mohla deset minut doslova jako bernardýn slintat a otevřenými dvířky hladově zírat na všechnu tu nádheru k nakousnutí, chladit si nohy a při tom vybírat nejchutnější půlnoční dlabanec.

Okolo tma tmoucí, ticho narušilo jen cinknutí při odkládání prázdného talířku na noční stolek vedle postele. Spokojeně se mi zavírají oči, když s plným bříškem opět uléhám a cítím se naprosto báječně v ještě vyhřátém pelíšku. A najednou se víčka neochotně zvedají, kukadla leknutím těkají ze strany na stranu, poněvadž zoubky křičí: „Neusínej, musíš nás ještě nablýskat pastou a zbavit nás nečistot!“ A jéje! Unaveně a líně se zvedám a lituji, že koupelna žádnou blikačku nemá, tudíž musím sáhnout na vypínač a vytřeštit své oči ještě více, zranit je tím oslnivě pichlavým a ošklivým světlem, které mi rázem kazí dobrou náladu z hříšného mlsání.

Naštvaná a dokonale probuzená se hroutím zpátky do peřin a zjišťuji, že důležitý pan Žaludek, má půlnoc a je konečně potichu, to je mi ale překvapení, tak on to přeci umí. Příště ho raději zahltím sklenicí vody, kterou si dopředu připravím k postýlce, aby neměl tak hloupé nápady a neokrádal mě o REM fázi spánku. Chtěla bych spinkat, ale místo toho se rojí mnoho otázek, jako například:  „To nemohl už někdo vymyslet bačkory s diodou, která při šlápnutí lehce osvítí podlahu pro bezpečný průchod polo-spícího tvora mířícího k umyvadlu a fosforeskující kartáček pro noční použití?“