Napříč časem s tužkou v ruce

24.05.2020 - NEDĚLE Občas nevím, kam s tou svojí upřímností dojdu, ale to mi nebere sílu s přetvářkou neúnavně bojovat. Je to velmi náročná bitva, jelikož nepřítel je ukrytý za mlhou lží, kterou jakoby úspěšně zahalil své okolí.  Pravda je poté na chviličku zcela ztracená a je obtížné vytáhnout ji na světlo, přesto vždy, ať už dříve či později, dojde k jejímu nalezení. Přetvářka není ryze mužská vlastnost, já se s ní však setkávám výhradně u mužského pokolení. O to raději mám partnery upřímné, kteří si váží sami sebe a nemají potřebu klamat druhé.  A jak to máte s upřímností vy?

Andělská znamení nebo vlastní řízení osudu? Věříte na Anděly, na osud, na něco jiného nebo na nic? Já si myslím, že mám svůj životní scénář již dávno napsaný, nevím jistě, zda někým nebo něčím, ale vše běží dle jakéhosi předem připraveného plánu. Plánu, který já dopředu neznám. Zpětně však zjišťuji, že určité minulé epizody do sebe s odstupem času zapadají, že vše pravděpodobně nějaký řád mít asi bude. A takto se zvolna píší stránky mého pestrobarevného bytí, příběhy komické, smutné i logické a já sama na sobě nestále pociťuji platnost určitých rčení, přísloví a drobných varování.   Například „Nikdy neříkej nikdy“ mě pokaždé nasměrovalo k předurčeným mužům, jelikož jsem nechtěla blonďatého, posléze ani vousatého a nikdy, nikdy, nikdy jsem nechtěla randit s chlapem zrzavým, tak právě proto, zdá se, jsem šla přesně v těchto stopách a potvrzovala tak, že „Odříkaného chleba největší krajíc!“ a nepřestávala jsem se divit, že mám nakonec jedině to, co z hloubi duše prvotně vážn