ZE ŽIVOTA POJIŠŤOVACÍHO PORADCE

Původně jsem chtěla dělat domácí úkol na školení, které se koná příští týden. Jenže už jsem tak unavená nekonečnými problémy, že jsem se vzteky přihlásila na všechny servery s nabídkou zaměstnání a čistím si hlavu psaním. Ptáte se proč?

Zhruba před šesti měsíci jsem dostala dvě nové firemní  flešky, ale upotřebila jsem pouze jednu. Na druhou došla řada minulý týden a kéž by raději zůstala v zapomnění, protože mi kompletně sežrala celý software a sama sebe smazala tak dokonale, že po souborech ani viru nezůstala sebemenší stopa. Týden před školením nových produktů mi nezbylo vůbec nic v počítači! Je má chyba, že mi nebylo divné, proč jsou na nové a ještě nerozbalené flešce nějaká data a ani tlačítko DELETE nebyla šťastná volba, ale stalo se. Rozjela se akce, kterou nešlo zastavit a do deseti minut bylo poklizeno! Ani jsem nešílela, šokem jsem jen nechala otevřená ústa a nevěřila jsem svým vlastním očím. Dodnes nevím, co by se stalo, pokud bych zrovna byla v práci na kabelu s přístupem do digitálního archivu pojišťovny. Raději nemyslet! A už vůbec se nezabývat myšlenkou, proč se podobné, nahodilé a nevysvětlitelné záhady dějí zrovna mně.

Naštěstí mám kamaráda IT odborníka, který už ví, že já jsem opravdu „E.T. Mimozemšťan“ ve věcech týkajících se  informačních technologií, a že jedině já umím jedním zmáčknutím převrátit vše naruby. Zavolala jsem ho na pomoc a po dvou dnech usilovné práce se znovuzrodil můj notebook. Znovuzrodil proto, že skutečně neobsahoval nic a bylo nutné vše kompletně nainstalovat. Oplakala jsem svůj sedmnácti stránkový neuložený text ve „wordu“ a psychicky se připravila na další sérii odborných zásahů nutných k tomu, abych zvládla fungovat i pracovně.  Kdyby kamarád nevěděl, jaký jsem antitalent, podezíral by mě z toho, že jsem si vše smazala sama, abychom si spolu mohli dát dvoudenní kafe. Ne přátelé, takhle dobrá já rozhodně nejsem. Možná si řeknete, že teď už se můžu přihlásit do soutěže „Zlikviduj během chvilky kompletně celý software a dostaneš milion korun“, ale bohužel to je zbytečné, nevyhraji ani pitomou stovku, nepochopila jsem průběh likvidace ani jsem si nestihla dělat poznámky.

Pracovní fáze obnovy všech připojení a přístupů započala v devět hodin ráno. Zapnu se do pracovních systémů, kde máme zablokované soukromé emaily, jakož i videa a youtube kanál a zjišťuji, že funguji přesně opačně. Vše soukromé vidím a pracovní portál zcela bez šance. Kolotoč volání na IT oddělení, který se rozjel, skončil až ve čtyři hodiny odpoledne, kdy jsem mohla konečně vítězně křičet: „Hurá!“ Na to už jsem však neměla sílu. Až třetí specialista totiž dokázal nainstalovat všechno potřebné. Ještě teď mám v paměti celou tu škálu podivných úkonů, kdy mi myška sama běhá po obrazovce, sleduji, jak druhý otevírá to, co před ním první zavřel a jak se mi vzdaluje vidina instalace programu nutného pro školení, na němž závisí můj příští pojišťovací život. Nakonec se tedy podařilo, i bolest hlavy ustoupila, rudé oči vystřídala modrá a ani doma, o pár hodin později, nevznikl žádný nový problém, kvůli kterému by hrozil příjezd Chocholouška.

Kurzem a prezentacemi jsem rovněž proplula hladce. Dobrá tedy, s jedním zaváháním, a to když jsem zazmatkovala, že nemám potřebné heslo, ale stačilo se uklidnit, zhluboka nadýchnout a napsat jej podruhé, tentokrát ve správné podobě.  V práci druhý den a doma k večeru také naprostá pohoda, nervíky žádné.  Samozřejmě bych to nebyla já, aby nepřišlo lehké „ale“. Pobyt v plně klimatizované místnosti totiž mojí chřipce vůbec neprospěl a udeřila znovu a ještě silněji, na druhou stranu v autobuse se na mě nyní nikdo nemačká, kýchám a kašlu tak děsivě, že si každý udržuje odstup a evidentně působím moc staře a nemocně, jelikož mi cestující uvolňují místo k sezení. Prostě paráda!

Pokud bych někam cestovala dnes, přidělili by mi i místo k ležení. Naskočilo mi náhle tisíce vrásek, zešedivělo pár nových vlasů a objevily se kola pod očima. Co se stalo? Pročítám si domácí úkol, jenž musím přinést na pokračovací školící trénink, hlásím se na příslušné zkušební stránky a najednou opět nic. Zamítnuto! Při představě, že v pondělí volám na IT linku, se trhám smíchy už jenom díky tomu, jak se asi budou tvářit oni, až po desáté uslyší mé jméno.

A úplně nejvíc blahem bez sebe jsem z dalších čtyř vstávání před pátou, tříhodinového kodrcání všemi možnými dopravními prostředky s noťasem, který má evidentně trauma už jen z toho natřásání a změny teplot, pozitivní náladu nadále udržuji s vědomím, že mě opětovně několikrát čeká rýma a migréna z klimatizace, několik tříhodinových cest domů se zpocenými zády pěkně proti větru z eskalátorů a příjezd po osmé hodině večerní. Krásná práce! Tohle prostě a jasně chceš!

Až si tak říkám, zda ten vir, jenž způsobil výmaz všeho pracovního, nebyl jakýmsi znamením z nebes, že už toho bylo dost a je na čase některé cesty uzavřít dříve, než dojde k mnohem závažnějším problémům.  Někdy opravdu vyhraje ten, kdo včas uteče a ne každý se dočká, kdo si počká.