ZE ŽIVOTA MATKY

Už je to pěkných pár let, co jsem obouvala dětské střevíčky, ale stále si vzpomínám na cinkání talířků v kuchyni a tlumené světlo, které zlehka nakukovalo prosklenými dveřmi do dětského pokoje, když jsem usínala. Plánovala jsem si, že až já budu velká, stane se pro mě doba večerní mým osobním klidem a nebudu uklízet do jedenácti, jako moje mamka. Jelikož JÁ, po odbití dvacáté, na kostelních hodinách, už na žádnou domácí práci nesáhnu a začnu si ten volný čas pro sebe neskonale užívat. A také budu mít tu nejúžasnější práci za tu největší finanční odměnu a zařídím si život mnohem lépe. Zajímá vás, jak moc naivní jsem byla?

Ještě po narození dcery to fungovalo zhruba tak, jak jsem si to vysnila. Uložením dítěte do postýlky pro mě opravdu skončil pracovní den a juchuchuúú. Problém však nastal v čase, kdy už nešlo cácorku jen tak v sedm poslat spát, navíc k tomu přeci jen byla celá já a nejvíce myšlenek se u ní taktéž vytvářelo položením hlavy na polštář, tudíž ve školním období nejčastěji přicházela s tím, že zapomněla na domácí úkol a musí ho napsat hned nebo se řešilo rodiči velmi oblíbené: “Proč?“ a nešlo říct jednoduše: “Protože, to tak je!“. A to vše samozřejmě v MÉM volném čase! Rozumíte?

Jak rostla, bylo stále náročnější zahnat ji do postele před desátou, takže moje večery byly o tom, že jsem do této hodiny poslouchala pubertální nápady a šílela z nepořádku v jejím pokojíku, který vzniknul vždy až po osmé, jakmile se odebrala do svého soukromí. Po vyřešení všech restů a zodpovězení zvídavých otázek, jsem se unavená šklebila na nádobí ve dřezu a za zvuku řinčení uklízeného porcelánu jsem dlouho svítila v kuchyni, stejně jako kdysi moje mamka. K tomu jsem ještě před půlnocí pověsila prádlo půl dne zapomenuté v pračce, připravila svačinu a zkontrolovala vše možné i nemožné, než jsem konečně mohla sprchou smýt denní pot.

Dalších pár roků uběhlo a moje ratolest vše zřejmě viděla odlišně, než já tehdy v dětství. Podle ní jsme evidentně měli doma kouzelné skřítky, kteří za nás všechno udělají v čase, kdy obě spokojeně spíme. Jak jinak by bylo možné, že večer je vše vzhůru nohama a ráno je poklizeno a čisto? Není to tak dávno, co babičce s vážnou tváří tvrdila, že doma neuklízíme a špinavé hrnce myjeme pouze jednou týdně. Pochopitelně! Co oči dítěte nevidí, čeho nejsou svědkem, to se zkrátka podle nich neděje a basta! A teď mi povězte, přátelé, měla jsem ji opravdu děsit realitou a zmínit všechno to vytírání a odprašování domácnosti, jakož i praní záclon a mytí oken, koupelny, toalety nebo jsem jí měla ještě pár let nechat v iluzi, že ani já doma nic nedělám a ono se to děje nějak záhadně samo?

Rozhodla jsem se, že ještě chvíli budu brát ohled na to, že hlavním úkolem adolescenta, je kromě studia i načančaná a dokonale obarvená hlava, průběžně přečesávaná a to minimálně po třiceti minutách, namalované obočí a dokonalý noční ohoz, než ji vyděsím skutečností, že až se postaví na vlastní nohy, bude kmitat mnohonásobně více a pozná co je opravdová únava.  Přijde stereotypní koloběh „z práce a do práce“, kdy bude vědět o spoustě akcí, které se ten den konají, ale čím dál častěji si zvolí klidný večer v posteli.  Zjistí sice, že domácnost pár týdnů bez údržby vydrží, ale pak stejně bude muset zvážit, zda zaplatí uklízečce nebo si raději cestu ke stolu odhrabe sama, aby jí zbylo pár korun na toaletní papír v akci. Postupem času, že už nebude jiná možnost, než přidat si na pravidelný seznam činností i občasné a těžce neoblíbené gruntování. A pokud se stane maminkou, neuvidí se prvních pár měsíců v zrcadle vůbec, natož aby si stihla dokreslit vše, co si pár minut před tím pracně vytrhala. Na procházce s kočárkem mávne rukou nad neoholenými lýtky, protože prostě proto a průběžně procitne též z druhé mylné představy, že s vhodným a hodným partnerem se bude mít jako všemi hýčkaná královna ze zámku, která má na všechno lidi a nic dělat nemusí, pouze vzkvétat a pečovat o sebe samu.

Takto zvolna plynul čas při myšlenkách matce samoživitelce. Dcera samozřejmě již dávno ví, jak se věci mají a já jsem nyní ta, která je přesvědčená o existenci skřítka Nezbedníka, jenž řádí v jejím pokojíku den co den. Myslím si, že dobře ukrytý sleduje, jak si princezna vše uklidí a nablýská, potom v tichosti vyčká, dokud není dílo hotové a poté vyběhne na svůj ničivý rej. Během noci stihne vyházet všechno oblečení ze skříně na zem, otevře a vysype věci ze šuplíků, školní učebnice nahází pod stůl a vše završí tím, že do rána nafouká centimetrovou vrstvu prachu na stolky a poličky. Odpočívá v čase dopoledním, kdy já jsem v práci a dcera ve škole, vstává před druhou hodinou odpolední, kvůli kontrole svého záškodnického díla a zákeřně otevírá dveře pokojíku, pár minut před tím, než uslyší mé kroky na schodech. Načež se opět někam skrytě zašije, aby potají sledoval šok v mém obličeji, když po odemknutí vchodových dveří a vstupu do bytu mrknu dovnitř a první co spatřím je ten příšerný binec v dětském brlohu.

Také mají vaše pořádku-milovné děti doma takového zákeřného „hajzlíčka“? Až já ho jednou chytnu za ušiska a seberu mu ten jeho kouzelný plášť neviditelnosti, uvážu ho na řetěz do kuchyně a bude si to muset odčinit. Při odpočinku s dobrým vínkem v ruce, s nohami na stole a úsměvem na tváři budu poslouchat šplouchání omývaných příborů a číst si spokojeně své oblíbené knížky.