MELANCHOLICKÝ PODZIM

DEN PRVNÍ… CHMURNÉ VZPOMÍNKY…

Už zase mi chybíš, přestože vím, že jsi odešel tam, odkud není návratu. Vzpomínám na desítky našich psaníček a milióny krásných chvilek. Předčítám si tvůj zřejmě oblíbený dopis, který jsem psala před rokem. Je celý ušmudlaný a pomačkaný, zdá se, jako bys ho nosil v kapse. Hovoří moc šťastně:  „Mám ráda rána s Tebou, když se ke mně přitiskneš a já vnímám teplo Tvého těla, je to nejkrásnější probuzení, jaké znám. I den s Tebou je krásný, když mě rozmazluješ, když Tě líbám, když mlčíme u kafe nebo mluvíme u oběda. A když zůstanu bez Tebe, na chvíli sama, přesto s pocitem, že jsi a je jedno, kde jsi, protože vím, že se vrátíš, cítím spokojenost a usmívám se při vzpomínce na to, jak se na mě díváš, mám ráda Tvoje oči, Tvůj pohled, ve kterém se začínám ztrácet. Líbí se mi, když si se mnou povídáš a když Ti můžu usnout v objetí, líbáš mě do vlasů a já jsem šťastná. Přesuneš ruce na moje břicho, které se mi na mně vůbec nelíbí, já však spokojeně zavírám oči, protože od Tebe mi to nevadí, mám ráda Tvoje ruce na svém břiše.  Jsi úžasný člověk a být s Tebou je nádherné.“ Proč je život tak krutý?

DEN DRUHÝ… ZA KAŽDÝM MRAKEM JE SCHOVANÉ SLUNCE…

Vstávala jsem levou nohou, venku prší, je mi zima, nemám náladu na lidi. Házím xichty všude kolem, ale asi to nikoho neleká, protože mě neustále někdo oslovuje. Paní chce drobné za dvě stovky, pán mi vypráví, s čím jde k lékaři, to jsem opravdu potřebovala nutně vědět! Čekám před ordinací na endokrinologii. Odpovídám na další dotaz, jestli jsem objednaná, jistěže ano, však jinak to tu možné není. Jsem slušná, ale moje nitro řve, ať mi dnes dají všichni pokoj. Rozčísnul to jeden děda s otázkou: „Vy také čekáte na paní doktorku?“ „Ne! Já si tu jen tak sedím před ordinací, abych zabírala místo, no a kartičku pojišťovny držím omylem!“

Mám šílený hlad, jdu si něco koupit. Ještě obcházím dámské a dětské spodní prádlo, přeci jenom Vánoce se blíží. Vidím tatínka s pětiletou holčičkou, setkáváme se u stojanu s kalhotkami. Tatínek prohlíží balíček jednobarevných s nápisem 3 - 4 roky a ptá se dcerky, jestli jí to bude. Ona bere do ruky velikost 11 – 13 a říká: „Tatííí, tady jsou obrázkové, to mi bude!“ Podávám jim sadu obrázkových kalhotek ve správné velikosti a tatínek najednou prchá zděšeně pryč, zmatené dítko táhne za sebou a prádlo nevzal žádné. Tak tady můj nabručený kukuč asi už zapůsobil, bohužel v čase, kdy jsem chtěla být milá.

Na vlakovém nádraží mi zastoupí cestu pohledný mládenec, podá mi oranžovou gerberu a než se otočí k odchodu, řekne: „Pro krásnou slečnu s milým úsměvem.“ Raději rychle vyrážím k přijíždějícímu vlaku, aby si to nerozmyslel, vždyť byl nejméně o dvacet let mladší. Určitě si zapomněl doma brýle a brzo mu to docvakne. Jenže to já už budu pryč i s kytičkou.

DEN TŘETÍ…DNES JSEM SCHOVANÁ JÁ A BOHUŽEL ZASE MYSLÍM…

Jestliže pondělí bylo náročné, opravdu nevím, jak přežiju dnešek a zda se má nálada opět vyčasí. Leze na mě nějaký bacil, vůbec mi není dobře, nepomáhá nic. Upřednostňuju zdraví a vracím se do postele. Chtěla bych být medvědem. Prospala bych tento čas až do jara. Váhu už na to pomalu mám, zásoby tuku rovněž. I bručení mi celkem jde. Hnusný, lezavý podzim plný negativních myšlenek.

Proč každého chlapa zaplaší moje „3 eM“? Já mluvím, myslím a miluju. Což v kombinaci s upřímností a neschopností přetvařovat se, působí jako odpuzovač. Mluvím, protože komunikace je základ a v kombinaci s dumáním, kdy se ve mně milion nápadů ozývá, se potřebuju nějak zorientovat. Právě proto se ptám, abych si nevytvářela mylné domněnky a aby mi hlava nepraskla pod náporem emocí a výmyslů. Chlapi však nemají rádi ženy, které mluví a už vůbec nechtějí ženu s názorem, žena má držet hubu a krok a taková já nikdy nebudu. Ženská nesmí MYSLET! Často slyším: „Ty máš na všechno názor, to je hrozný!“ Ano, mám svůj vlastní pohled na spoustu věcí, něco jsem si totiž už prožila. Také na hodně věcí názor nemám, jelikož jim vůbec nerozumím, ale pokud se spletu, svou chybu uznám. A když tyhle dvě věci chlapa dokonale nezaplaší, stoprocentně ho zažene to, že miluju a že to ze mě sálá. Můžu stopnout mluvení a také svoje myšlenky, sice bude hrozit, že exploduju, jak se mi za pomyslnou závorou bude vše v mozku hemžit, ale já to zkrátka vydržím. Co však skutečně nepotlačím, jsou moje city. Když mám ráda, leze mi to snad i kůží ven z těla a chlapi z toho mají strach a průjem.

DEN ČTVRTÝ…ROZVERNÁ A PLNÁ OPTIMISMU…

Moje reakce v seznamce, na téma „jaký je ten náš ideál a zda nás odradí, co se o něm říká“, rozpoutala nekonečnou debatu o tom, zda mám nároky na partnera moc velké nebo naopak úplně malé a jestli jsem vůbec normální, přitom jsem napsala jen toto: „Názor druhých je mi volný, nezajímají mě ani drby, které o něm třeba kolují, ráda si dělám vlastní úsudek, dle svých osobních zkušeností, musí se líbit mně, mít základy nějakého chování a inteligence, musím se s ním cítit v pohodě, na věku nezáleží, nemusí mi věnovat doživotně všechen svůj volný čas   , ale musím vnímat, že chce být se mnou, jsou mu příjemné chvíle se mnou a rád si udělá volno na společně prožitý čas. Nebude měnit on mě, ani já jeho, nevzdáme se dosavadních přátel a koníčků. Komunikace, upřímnost a věrnost, že chceme být věrní, takže i důvěra. Ale čím dál víc zjišťuju, že je to problém takového člověka najít. Být vpasovaná do role holky na zavolání nebo kamarádky s výhodami, to mě neoslovuje. Bohužel to je nejčastější nabídka.“

DEN PÁTÝ…ROZPOLCELNÁ

Občas si říkám, jestli nejsem ta hrůza seznamek já, náročná, paranoidní a z jiné planety, protože v prvopočátku vyblokuju všechno, co zavání nabídkou čistě na sex, další vlnu odvrhnu kvůli pravopisu, zůstane hrstka těch, kteří nesekají příšerný a do očí bijící hrubky a zvládnou neplavat ve vláknu komunikace.

Následně vypadne třetina, protože se 3x v hodině ptají na telefonní číslo a pláčou, že jsem na ně zlá. Druhá třetina je taktéž v trapu, jelikož hledají práci a někoho, ke komu se nastěhují a když na mě k tomu všemu ještě vytáhnou zdrobněliny – ručička, nožička, krásné raníčko – tak prchám!

Závěrečná třetina se bohužel také nedostane ani k prvnímu kafi, protože mi na nich něco nesedí. Být empatická je prokletí. Dokonalá nejsem, dokonalost nehledám, nikoho nehodlám stavět do latě, měnit nebo navigovat, ale já fakt nebudu lítat po lese a zříceninách s někým, kdo na mě působí jako dobře zamaskovaný deviant.

Je uslzený šedý den. Mé srdce je uplakané. Setrvačností jdu dál, vstříc novým zítřkům. Možná jsem náročná, ale že bych si musela nabít pusu s někým, koho si jen tak vpustím do života, abych se necítila sama, to tedy rozhodně NE!

DEN ŠESTÝ…ODHODLANÁ?

Tak jsem teda svá, navzdory tomu, že posledních pár let nad upřímností a přirozeností vítězí přetvářka, faleš a lži. Svá v době, kdy nepodlehnout bečícímu stádu ovcí, je dřina, která ovšem stojí za námahu. Netočím se jako korouhvička ve větru a nedělám to, co dělají všichni. Občas se lehce zamotám pod náporem té nové epochy, ale vždy pak otevřu oči a srovnám si priority. Klubko hadů si hřeju na prsou, ale ne z důvodu falešnosti, jen vím, že nepřítele je vždy lepší mít na očích. A mám i pár opravdových přátel, za které dám ruku do ohně a nespálím se. Pár, jich stačí, nehledám kvantitu, ale kvalitu. Směju se každému, kdo řekne: „Já tě přece znám.“ Ne! Ten, kdo mě opravdu zná, ten mlčí, protože ví i to, proč a o čem tu právě teď filosofuji.

Možná jsem nepřizpůsobená té nové realitě, nepoddajná, nezmanipulovatelná a s vlastním světem. Pro někoho na první pohled obyčejná, skrytá sama v sobě, tichá, nepoznaná, ale já jsem otevřená jen svým opravdovým přátelům. Důvěra pro mě znamená TO NEJVÍC. Jsem poučená životem, sražená na tvrdou zem, ale vždy vstávám silnější. A miluju všechny ty výzvy, zocelování a výhry. Řekneš-li o mně, že jsem nekonfliktní, nepleť si to s tím, že na sobě nechám dříví štípat.

Vzdychám nad ubohostí některých závistivých a nepřejících lidí a držím minutu ticha za jejich ztracenou soudnost.

DEN SEDMÝ…PROSTĚ PODZIMNÍ PARÁDA

Paráda! Mám volný víkend bez dcery a sedím u notebooku s mátovým čajem, aby mi přestalo být zle, podzim opět zákeřně útočí. Paráda podruhé! Mám či nemám rande, kdo ví? Proč je tak těžká komunikace s chlapem? Opravuji, proč je těžké jedním jazykem domluvit se s každým chlapem? Jeden chce lovit, druhý nechce lovit, jak se v tom mám vyznat já?

Co chci já, to ode mě utíká, co nechci, to se mi nabízí a vše, na čem se oboustranně lze s někým shodnout, je kamarádství s výhodami. To mi ale nedává nic z toho, co do budoucna hledám.  Jenže život žiji nyní a tak se sama sebe ptám: „Mám odmítat nebo se naučit přijímat nabízené?“

Takže tady sedím, čekám a upíjím léčivé bylinky. Sice trávím příjemně čas u psaní, na které jsem teď pár dní neměla volnou chvilku, ale vadí mi čekání, jako takové. Navíc na něco, co možná bude a možná taky ne. Vadí mi i to, že jsem v pohotovosti, rezervovaná pro jednoho, kterého nenapadne, že mi svou případnou lživou hrou, bere možnost trávit čas někde jinde, s někým jiným. Každopádně já jsem dle domluvy připravená na rande. Tedy, polo-připravená, nesedím tu načančaná, oháknutá a nastartovaná k okamžitému vyběhnutí až se ozve telefon.

To si tak člověk řekne, že nechce být na zavolání a realita je zcela jiná, než by chtěl. Čekám sice na telefon, ale připravená stále nejsem, takže pokud zavolá, bude muset pár minut vydržet on. 

Paráda potřetí! Rande se nekoná, ne že by se ozval, ale vypršel mu čas.

Při pobytu na facebooku mě dnes oslovily tři citáty, všechny mi mluví z duše. První: „Ženu svého života poznáš podle toho, že i když ví, jaký jsi debil, přesto tě neopustí.“ To se mi moc líbí, taková jsem já, ale pokud on je zaslepený lovem vysněného přeludu a mě bere jako jistotu, která ho neláká už tím, že ví, že chci, pak platí citát druhý: „Jednoho dne řekla jedna moudrá žena, SERU NA TO a žila šťastně až do smrti.“

A do třetice: „Tragédií života není smrt, ale to, čemu v sobě dovolíme zemřít, když jsme ještě naživu….“