NON ET UDAM VIVO, SED UT VIVAM EDO.

Nežiji, abych jedl, ale jím abych žil.

Citáty slavných jsou moje oblíbené čtení už dlouhá léta. Poslední dobou však vyhledávám latinské citace s překladem a to hlavně díky chytrému psaní s jedním kamarádem, který snad na každou situaci má latinské heslo, které mi posléze musí i přeložit, jelikož já jazykově nadaná nejsem a internetové bádání po české verzi mě zkrátka nebaví. A protože se momentálně nudím doma, zaujal mě výše uvedený výrok.

Upřímně řečeno, zrovinka teď mám zcela opačné období a jím kudy chodím. A možná právě proto se moje oči zastavily u tohoto sdělení. Malinko mě snad omlouvá pooperační rekonvalescence a také to, že poslouchám rady svých blízkých o tom, že nyní potřebuji nejprve nabrat sílu, doplnit krevní ztráty a být brzo fit. Následně můžu laškovat s dietologem. A tak tedy v tomto čase papám a papám, ale už lehce přemýšlím o pravdivosti onoho zajímavého citátu a někde hluboko uvnitř je mi jasné, že v něm je ukryto mnoho pravdy. Je však možné se tímto heslem opravdu řídit?

Někomu to samozřejmě jde na výbornou, sem tam něco málo zobne, nezapomíná na pravidelnost stravy a nutný pitný režim a prokládá to cvičením. Postavu má jako útlá mladá břízka a nějaké ty sladké hříšky se na něm nebo na ní nikdy neprojeví. Jiní, jako například já, s tělem statného dubu, nedokážou zobnout bez toho, aby nezmizela půlka masa z pekáče, což je při snaze o pravidelnost dosti kontraproduktivní, protože dva a půl pekáče, to už je slušná hora masa, jakož i kalorií a při pokusu o jídlo každé dvě hodiny prakticky nejde ani zapojit do toho všeho sportovní aktivity. Konečným výsledkem úsilí o snížení váhy je potom přesně takové žití, abych jedla. Tak mám tedy jíst a žít nebo nejíst a nežít? A co si počnu, jestliže moje figura potřebuje volně jíst, aby vůbec měla šanci obstojně přežít?

Ze všeho jaksi jednoznačně vyplývá, že lidé držící dietu a pečující o své tělo žijí hlavně proto, aby pravidelně zdravě jedli. Aha! Není to nějaké zamotané? Jak to ten Sokrates vlastně myslel, když vyslovil takové moudro?

Vrátím-li se ve vzpomínkách do dne pracovního, zajásám, poněvadž v práci jím skutečně pouze proto, abych žila, jsem hodně ráda, že stihnu ráno na dvakrát posnídat banán a později si ukousnout ze svačiny. Předem objednaný oběd mi zajistí pravidelnost, jen ty nápoje mi stále dělají problém. Naběhám se také dosti. Dalo by se říct, že do třetí hodiny popolední je vše v cajku. Celé to začne pokulhávat ve zbytku dne, kdy se projeví dopolední absence energie a posedne mě žravost žravá a do večera sezobnu, co najdu. Zbrzdím sice okolo sedmé hodiny, ale to nic nezmění na tom, že mám vyšší kalorický příjem v druhé polovině dne. Během večera vymýšlím novou, daleko úspěšnější strategii, jak méně jíst a více žít.

Tak si to pojďme shrnout, je evidentní, že rozhodnout se jíst tak, abychom žili, potrápí naše mozkové závity a dotkne se mnoha životních sfér. Bez plánování jídelníčku totiž nelze svobodně dlabat pouze pro přežití. Ovšem při předem promyšlené stravovací taktice, už se zase jedná o takový život, abychom kontrolovatelně jedli. A to dle citace žádoucí není. A jsme zase pěkně na začátku.