JAK JSEM MILOVALA SNÍH

Dlouho už jsem nepsala, možná to nebylo potřeba, možná jsem neměla čas a možná oboje dohromady. Dnes tu má dcera svého přítele a já sedím v obýváku, vlastně čekám, až potencionální zeť odejde, abych se mohla trošku zregenerovat po pár dnech v práci a tunách sněhu, které jsem musela odházet, jelikož mám službu na úklid okolo paneláku.  Malý byt je zkrátka malý byt a jeden člověk navíc omezí pohodlnost, plánovala jsem sprchu, noční úbor a svařáček, ale nerada bych mladého vyděsila už teď. Takže jsem sundala jen bundu a boty, zasedla k noťasu , místo svařeného vína usrkávám kafe a trošku se modlím, aby odešel do osmi.

Nepreferuji žádné roční období, protože vše má svoje kouzlo, ale když už bych si musela vybrat, tak bez přemýšlení zvolím zimu. Vedro zkrátka pro mě není, nerada se cítím grilovaná sluníčkem a při teplotách nad třicet přestávám existovat, zatímco při pohledu na zasněženou krajinu se kochám pohledem a viditelně ožívám nemluvě o tom, že se mi nádherně dýchá. Miluju sníh!

Nejlepší procházky jsou, když chumelí, sleduji sněhové vločky a mým tělem prostupuje klid a pohoda. Všimli jste si někdy, že sněhové vločky, které padají z nebe, mají pokaždé různý tvar? Uvědomila jsem si to zhruba před deseti lety, když prvně padaly malé jehličky a ne chuchvalce ve tvaru vloček, které známe v kreslené podobě. Lehký mráz mě tehdy mírně štípal do tváří, stehna už jsem měla omrzlá, takže jsem je necítila, ruce v kapsách zkřehlé a studené, protože kdo by v zimě balil ruce do rukavic, že? Ale cítila jsem se naprosto skvěle, plná energie, viditelně rozzářená a spokojená. Sledovala jsem sáňkující dceru, v představách jsem vybírala, který z teplých nápojů si připravím po příchodu domů a co k němu zakousnu, ale domů jsem nechvátala, aspoň ne dokud si zimu pořádně nevychutná moje dítko a mně pod kopcem nezačnou mrznout chodidla v kozačkách. Nechápu, jak někdo může nemilovat zimu a sníh.

Dále vzpomínám na roky, kdy jsem bydlela na vesnici a moc jsem zbožňovala odhrnování sněhu, možná jsem se cítila i trošku sportovně aktivní, kdo ví, každopádně mi nedělalo problém vyběhnout ven a odklízet to krásně bílé chmýříčko.  Dýchala jsem chladný svěží vzduch, který jako alergička dokážu ocenit a radovala se z andělské čistoty a krásy ojíněných stromů. Také z pocitu dobře vykonané práce, ovšem jen do té chvíle než mi traktor s radlicí nahrnul polovinu zpět, ale i tak jsem se s nadšením vypořádala se zbytkem sníižku a užívala si krásy zimního období.

Jooo, bejvávalo. Život v paneláku zabije romantiku ve všech směrech. A stačí k tomu pouze vydatné sněžení v době, kdy máte zrovna na starosti úklid a údržbu venkovních schodů a přilehlého okolí. První odhazovaní je v cajku, všude bílá nádhera, lopata se dobře drží a práce na čerstvém vzduchu mi evidentně svědčí a zřejmě i sluší, jelikož soused bydlící přes ulici přiběhne, jakmile mě vidí pobíhat venku a rozverně vtipkuje, navzdory tomu, že má jen lehkou košili a je zima jak v Rusku. Vytvářím větší hromádku napravo, aby vlevo nic nebránilo průjezdu kočárků a děti se mohly brodit v závějích.  Říkám si, jak je to báječné, že už mi sníh za několik předchozích let moc chyběl a mračím se na lidi, kteří tohle kouzlo nazývají bílým svinstvem.  Vždyť je to krásné, je to pravá zima, tak jak to má být a pořádné chumeleníčko k nádherné zimě přeci patří.

Druhé odhazování za hodinu už není tak veselé, lopata tlačí do rukou. Ano vím, že neumím pořádně držet ani hrábě při uklízení posekané trávy a pokaždé mám mozoly, ale tahle lopata, je tak příšerná, že mi úplně kazí příjemné pocity z první sněhové nadílky. Zrovna když přemýšlím, že koště bude příště lepší a dokončuji poslední úsek, prolítnou závějí mrňata a hromada sněhu je zpátky. Klídek holka, jsou to jenom děti, zimu si užívají, je krásná přesně jako z pohledů pana Lady, tak si to dáš ještě jednou dočista tím koštětem, jak sis to naplánovala, pak si zase uděláš svůj oblíbenej svařáček a slupneš zbytek cukroví.

Chystám se na třetí odhazování tento den a hledám rukavice, přemýšlím, jestli bude chumelit i v noci, protože ráno zvládnu tak maximálně vstát a jít do práce, takže by se to už mohlo začít uklidňovat.  Lopatu už nechci ani vidět, všechno zvládnu tím koštětem, svižně to rozmetu do stran a bude to raz dva hotové.

Druhý den vytrvale sněží už od rána a já cestou z práce nemyslím na nic jiného, než že mě čeká bílé nadělení. Nechápu, proč nemůžeme mít normální hrablo a musím to odmetat tím debilním krátkým koštětem, jestli bude sněžit celý týden, tak se za tři dny už nenarovnám. Pár metrů před barákem už vidím ty závěje a hlavou mi projede:“ To tady sakra není jedinej chlap, kterej by to dopoledne odházel, i když nemá službu?“  Vztekle házím tašky do chodby, beru jiné boty a vyrážím se kochat sněhem. Poprvé, podruhé, to musí pořád tak šíleně sněžit? Než ti malí parchanti zaběhli domů, zase mi to všechno naházeli na cestu, to si nemůžou hrát jinde? A chumelit nepřestává, takže v deset další kolo, mně snad z toho hrábne.

Třetí ráno mám infarkt při pohledu z okna, zajímalo by mě, kdy už to svinstvo konečně přestane padat. Nemám ráda zimu sníh!