Andělská znamení nebo vlastní řízení osudu?

Věříte na Anděly, na osud, na něco jiného nebo na nic?

Já si myslím, že mám svůj životní scénář již dávno napsaný, nevím jistě, zda někým nebo něčím, ale vše běží dle jakéhosi předem připraveného plánu. Plánu, který já dopředu neznám. Zpětně však zjišťuji, že určité minulé epizody do sebe s odstupem času zapadají, že vše pravděpodobně nějaký řád mít asi bude.

A takto se zvolna píší stránky mého pestrobarevného bytí, příběhy komické, smutné i logické a já sama na sobě nestále pociťuji platnost určitých rčení, přísloví a drobných varování.  Například „Nikdy neříkej nikdy“ mě pokaždé nasměrovalo k předurčeným mužům, jelikož jsem nechtěla blonďatého, posléze ani vousatého a nikdy, nikdy, nikdy jsem nechtěla randit s chlapem zrzavým, tak právě proto, zdá se, jsem šla přesně v těchto stopách a potvrzovala tak, že „Odříkaného chleba největší krajíc!“ a nepřestávala jsem se divit, že mám nakonec jedině to, co z hloubi duše prvotně vážně nechci, a to hlavně v povahové skladbě mých partnerů. Rovněž hojně užívané „Tak už jenom tohle mi chybělo“ mi párkrát zamíchalo osudem a ukázalo mi, že když člověk spadne na úplné dno, najde se ještě hodně posledních kopanců, které ho postupně zarývají hlouběji do bahnitého dna, jakoby nikde nebyla žádná pevná stopka. Něco mi nepřetržitě připomínalo, že vždy může být daleko hůř, než si zrovna myslím a zároveň mě to učilo, že pomoc můžu čekat jen od svojí maličkosti, že nikdo jiný mi nepomůže vyškrábat se nahoru a zase se postavit na nohy. Přesto se ale vždy objevila nějaká dobrá duše, která byla tomu všemu nápomocná, což dokazovalo, že určití lidé jsou nám do cesty dáni pouze na nějaký čas a poté, když splní svůj úkol, nám ze života nenávratně zmizí.

Stává se vám to také? Přichází k vám v těch nejtěžších chvílích překvapivě pomoc odtud, odkud byste jí ani omylem nečekali? Dějí se vám podivné věci a máte ještě podivnější myšlenky, o kterých nevíte, kde se náhle vzaly? Věříte tomu, že vám je někdo do mysli poslal nebo jste si jistí, že v tu chvíli se probudil váš zdravý rozum a záhada je tím pro vás vyřešená? Uznáváte pouze to, že „Každý svého štěstí strůjcem jest“ a vše si určujete jedině sami?

Jak už jsem výše psala, mé životní kapitoly do sebe zapadají jako puzzle.  Z počátku to tak nevypadá, vše je poněkud chaotické a zdánlivě beznadějné, ale po pár měsících si to pokaždé sedne a já najednou stoprocentně vím, že jedno bez druhého by zkrátka vůbec nebylo. Možná jsem teď pro někoho více náročná a přemýšlivá, dejme tomu, že i vybíravá, ale já už mám vytříděné vše, co tolerovat nehodlám a mám zmapované řeky, do kterých podruhé rozhodně nevstoupím.

Občas jakoby se ti moji Andílci nade mnou čile dohadovali, zda mám z nároků slevit nebo v nich vytrvat a učili mě tak nenápadně nechávat věci plynout s vědomím, že co se má stát se tak jako tak nakonec stane. A stane se to bez přítomnosti stresu a miliónu zbytečných úvah o tom, co by bylo, kdyby.  Na základě andělské iniciativy potkávám lidi, které potkat mám a jediné co musím udělat, je nebránit se tomu co přichází a naučit se využívat příležitosti bez toho, abych promarnila jejich nebeské hmotné i nehmotné dary a zmařila tím jejich poslání a snahu nasměrovat mě k tomu správnému cíli.

Andělé nebo zdravý rozum? Byla jsem spokojená osoba podnikající a neměla jsem žádný důvod hledat další práci, když se mi během jednoho týdne třikrát ukázal inzerát s nabídkou volného místa. Dvakrát jsem to ignorovala, ale po třetím zaseknutí mobilního telefonu právě na tomto odkazu, jsem se rozhodla, že zkusím poslat svůj životopis. Následovaly přijímací pohovory a trvalý pracovní poměr.  Až nyní po pěti měsících vím, jak bylo tohle rozhodnutí klíčové a důležité pro moji budoucnost, jakož i pro budoucnost mojí dcery. Koho by tehdy napadlo, že v důsledku nákazy nějakým virem bude řada osob samostatně výdělečně činných ve finanční tísni a já zpětně poděkuji někomu nebo něčemu za opakované podstrčení inzerátu s novou pracovní příležitostí přímo pod můj nos.