Dnes od rána přemýšlím, čím vás zaujmu do doby, než má kniha spatří denní světlo. Další „mužská pravidla“ zveřejňovat nechci, to by potom pro vás nebylo žádné překvapení a rozepsaný mám příběh, který bude procházet úpravou nepřetržitě, tudíž nebude možné jeho části vkládat. Moje já neúnavně volá po nových fejetonech, abyste se mi tu neukousali nudou. A chaoticky v myšlenkách volím vhodné téma. Proč chaoticky?

Nebudete mi to věřit, ale urputně se snažím, abych zacílila jinam, než na probírání chlapů. Já je mám ráda a nehodlám je trápit, no vážně! K jejich smůle jsem však po měsících klidu nahlédla do seznamky a tam je tolik materiálu, že se sice stydím, ale přesto neodolám a podívám se jim na zoubek.  (Ostatní už jsem stejně viděla, to mi poslali hned na úvod a pěkně bez pozdravu.) Odpusťte mi, já zkrátka dnes musím! Potom už budu hodná. Někdy.

Došla jsem k závěru, že není podstatné, co do svého profilu uvedete za zájmy nebo požadavky, téměř žádný chlap se neobtěžuje se čtením textu, několikrát projede fotky, pak se podívá na fotky, v lepším případě napíše „ahoj“ a hned se zeptá, zda máte nějaké další fotky. Ach ty fotografie. Jednomu jsem poslala obrázek kávy s nádherným úsměvem a nelíbila se mu. Chtěl jinou fotku, asi nemá rád kafe, řekla jsem si a vložila dortík. Bohužel ani zde jsem se netrefila, zřejmě je alergický na jahody, protože odpověděl: „Něco jiného k oblíznutí tam nemáš?“ Jasně, že jsem měla, ale lízátko si jenom prohlédnul a už se mi neozval. Měl napsat rovnou, že chce něco DIA. Druhá konverzace s milovníkem přírody začala také slibně. Po výzvě k poslání něčeho, co ho zaujme, obdržel alej plnou jabloní při západu slunce. Co myslíte? Zase vedle. Breptal něco o broskvích, a když jsem mu jich poslala plný koš, zeptal se: “Ty nevíš, co je broskvička?“ Další pako do sbírky, co se vydává za milovníka přírody a místo mozku má marmeládu. Možná dokonce broskvovou.

Problémem muže v komplikovaném vztahu vytrvale číhajícího na seznamce je manželka nedaleko sedící, kvůli které musí likvidovat své inteligentní písemné pokusy o hovor. Díky tomu vám jeden a ten samý muž po tři večery opakovaně pošle své představení: “Ahoj kotě, jmenuji se Tomáš, jsem kuchař, kdy se sejdeme? Ahoj Tomáš.“ Pokud se po týdnu nalogujete na svůj účet a vidíte tuto zprávu ve třech provedeních posílanou ob den, málem vás z toho trefí a nemáte soucit s tím zapomnětlivcem, který vynaložil takovou dřinu a vždy si musel smazat historii konverzace na svém profilu s názvem, jak jinak než „Tomáš“. Ale snaha se cení, že?

Ale dost už o nich. Účelem dneška bylo hlavně dát vám na vědomí, že jsem se nikam nevytratila, ani nepřestala psát. Člověk si myslí, že nejtěžší je své dílo napsat, ale realita je jiná. Ta nejdelší cesta začíná v momentě, kdy je dopsáno, protože tím se vše teprve rozbíhá a je to běh na velmi dlouhou trať.

A tak jsem procitla z naivity, že jeden den dopíšu a do dvou měsíců to všichni budete číst knižně zpracované. Visím stále v kolonce připravujeme…