36. PRAVIDLO UKONČENÍ VZTAHU, DLE MUŽE

Pakliže má něco společného velké procento mužů, je to pravidlo „jak se s dívkou (ne)rozejít“, taková jejich vrozená schopnost stát se z minuty na minutu neviditelným a němým. Uznávám, že to má podobné rysy jako mrtvý brouk, ale oni se nám pánové postupně zdokonalují a vyvíjí, tím pádem jsou stále méně čitelní a více zákeřní, proto si nyní rozebereme, jak se na Marsu naučili (ne)ukončovat vztahy.

Empatická ženská duše citlivá vycítí okamžitě změnu v chování, ještě si není zcela jistá, co že se to konkrétně děje, ale už vnímá rozdíl mezi počátečním zájem o její osobu ze strany muže a nynějším chladným existováním. Nemá smysl sondovat a ptát se, protože muži ještě nevědí, že nás mají plné zuby. Třebaže je odcizení cítit ve vzduchu, jim to zatím nedocvaklo, nedali si dohromady, že jejich náladovost náhle přímo souvisí s předzvěstí konce vztahu, tělo jim sice už signalizuje, že je čas jít dál nebo být chvíli sám, ale mozek tuto informaci ještě plně nezpracoval, proto jsou ochotni se s námi občas vyspat, prokládat to obdobím nezájmu a říkat tomu, že to je normální fáze vztahu. Náhle vzniklou nejistotu maskují různě od prostého a nic neříkajícího „nestíhám“, až po výčet pracovních povinností, které musí zvládnout, a vy to zkrátka musíte pochopit, že on nemá denně volnou ani jednu minutu na to, aby vám poslal sms zprávu s přáním hezkého dne či zavolal v době polední pauzy, kdy dává poobědové cigárko a už vůbec nemá čas na to, aby ztrácel svůj drahocenný čas tím, že za vámi přijede. Byl u vás přeci před dvěma týdny, tak na něj prosím vás netlačte, on chce volně dýchat a nebude poslouchat fantazie a dedukce, že třeba lže nebo někoho má. Tady už, přestože stále tápe, jasně naznačuje, že přichází doba, kdy vás uvidí až po měsíci a půl, sám to ještě neví, že to bude vaše poslední setkání, po kterém mu bezdůvodně nebude stát ani za to, aby vám zvedl telefon či odpověděl na zprávu, ale zřejmě vlivem přírody a nějaké té intuice už se to z něho dere ven.

Setkání proběhlo, aniž by se objevil zádrhel, ale on přestal reagovat, což znamená, že právě v tuto dobu se s vámi rozešel. Pro nás ženy je to tímto neukončené a přemýšlíme, proč nás ignoruje, protože je těžko pochopitelné, že nás bez jediného záporného slova odložil a už nás neřeší. Ano, máme možnost okamžitě přehodit výhybku, stejně tak jako on a chytit vlak na jiné koleji, ale my nejsme chlapi, neumíme se otočit na patách čelem vzad a to ne jen kvůli vysokým podpatkům, nejde nám na povel odčarovat city a cítit se svobodně s prázdnou hlavou. My pro volnou cestu dál potřebujeme vědět, na čem jsme. V tuto chvíli my nepochopíme jejich náznak a proto se ihned ve většině případů, ve snaze vyjasnit si situaci a vyložit karty na stůl, podle nich doprošujeme. Zkrátka chceme mít jasno, jelikož známe vrtochy mužů, potřebujeme vědět, zda je to konec nebo zda muž v sobě svádí boj se svými strašáky, třídí myšlenky a urovnává pořadí svých priorit. A právě proto klademe přímé, pro muže bohužel stupidní, otázky: „Máš mě ještě rád?“ „Ještě mě chceš vidět?“ Něco jsme s ním zažily a chceme si jako dospělí určit pravidla chování k němu, nově si ho zaškatulkovat, čímž přijmeme fakt, že on nás už nechce. Jenže právě tyto otázky způsobí u něho paniku a útěk, někdy je reakce až tak moc silná, že si v návalu emocí vymaže vaše číslo mobilu a chová se, jako by čas s ním nikdy neexistoval a celkově se vás bojí jako čert kříže.

Nabízí se otázka, proč my se ptáme, když víme, že chlapa to vyplaší, jenže ono to má své opodstatnění, my totiž víme i to, že když muž v tu chvíli neví co sám se sebou, když je polapen citovou pastí nebo řeší nějaký svůj osobní problém, do kterého nás nechce zatahovat, chová se stejně, jako když už nás ve svém životě nikdy nechce. V tu chvíli se právě proto snažíme zjistit, zda se on jen neplácá sám v sobě. Je nám jasné, že on má být pro nás ten rytíř v lesklé zbroji, kterého žádný bubák nezastaví, poradí si s každým problémem a všechno hravě zvládne, ale taky už dávno nežijeme v pohádce a nečekáme na tři kouzelné oříšky. Jsme připravené muže vyslechnout, podpořit ho a vůbec to nesnižuje jeho hodnotu v našich očích, pokud je upřímný a ukáže svou zranitelnost, ceníme si toho. A tady je ta chyba, my to podle chlapů vědět nemáme, že on má srdce a cloumá s ním láska, nebo že má problém, se kterým si neví rady, musíme ho mít za nadlidsky dokonalého všeuměla a všeználka. Logiku v tom nehledejme, ale je to prostě tak. A ještě více k nepochopení je fakt, že po nevysloveném rozchodu se dvě třetiny chlapů, chce do našeho života vrátit. Chápete to, po půl roce úžasně svobodného života?

Pravidlo muže, který končí vztah, je nechat si otevřená vrátka až bude schopen jasně uvažovat. Odložit vše na dobu, kdy bude umět zhodnotit, zda mu v životě budeme chybět a jaké city k nám chová a zachovat si tvář, neudělat ze sebe před námi troubu a to vše v mylné iluzi, že tím se projeví jako chytřejší. Raději zvolí ticho, aby neřekl něco, co bude muset vysvětlovat, protože co kdyby se náhodou k nám chtěl po čase vrátit?