35. PRAVIDLO TŘECH MĚSÍCŮ

Vědomě a zcela netradičně budu rozvíjet myšlenky o chování mužů a žen, což v překladu znamená, že s rytím do pánů si to vynahradím příště. A asi bych to ani nenazvala pravidlem, jelikož to přináší sám život, ale určitá pravidelnost a reálná skutečnost, tam je. Společné užívání času dvou spárovaných osob nezávisle na tom, zda jde o vážný či milenecky vztah, projde vždy selekcí a to v době do třech měsíců od počátku. Náhoda?

Je to až k neuvěření, jak tahle zákonitost neomylně funguje. Po novém krásném začátku, kdy záříme štěstím a vzájemně z nás čiší energie, přijde zlom a je konec, znenadání zavane chlad a rozbije vše na kousky. Nikdo neví, proč přijde nezájem, nuda a touha po něčem zcela jiném, ale je to jako epidemie šířící se vzduchem, vítr nám zafouká bacily do tváře, my v údivu otevřeme ústa, tím si vir vpustíme do těla a nic už to neodvrátí. Řekla bych, že spadnou růžové brýle, přestaneme si člověka idealizovat a vidíme i jeho nedostatky, které nám začnou silně lézt na nervy. Ve výsledku si druhého přestaneme vážit a na maličkostech, které zarytě řešíme, pak jasně cítíme, že rozchod je nevyhnutelný. Protože, když na denním pořádku jsou jen primitivní scény o tom, že máslo bylo rozbalené z druhé strany, tuba s pastou na zuby je zmuchlaná a toaletní papír nemá nožičky, takže sám nepřijde v momentě, kdy prázdná rulička zavolá, schyluje se k destruktivní válce Roseových a je třeba říct rázně: „Stop!“

Ale v mileneckém vztahu jde přeci jen o sex, žádná mlha před očima nezastínila náš úsudek, tak co se děje, že házíme zpátečku a lží zraňujeme toho, s kým nám je dobře? Nestalo se nic závratného, jen to všechno jaksi vyšumělo a už nás to nebaví. Možná se v tu chvíli střetne muž lovec a žena lovkyně, v prvopočátku se oba snaží ukojit loveckou vášeň a logicky poté, dle pravidla muže lovce, nastane ten okamžik, kdy vzájemné lovení se končí a jde se dál. Velkou roli může hrát i fakt, že když jsme někým poblázněni, hlavně po neplánovaném celibátu, neukojitelný chtíč nás nažene k sobě. Oproti tomu nyní se nacházíme v klidové fázi, zcela nasyceni a necítíme žádný hlad, proto začnou vylézat drobné chybky a toužíme po samotě myšlenek. Něco jako, když se o Vánocích nacpeme kaprem, salátem a zazdíme to cukrovím. Začátkem ledna nechceme o jídle vůbec nic slyšet, protože i ten poslední malý talířek s cukrovím, co zůstal po svátcích na stole, nám posunuje obsah žaludku směrem vzhůru. Ale už před Velikonocemi se těšíme na salát, sekanou, chlebíčky a další várku cukroví. A kdy jsou Velikonoce? Není to zhruba 3 měsíce od začátku roku? A jsme doma! Prostě se po pár měsících osvobodíme, abychom se opakovaně mohli pořádně a s chutí nadlábnout k prasknutí. 

Co mě vždy zarazí je rychlost, jakou se vše otočí, jeden večer jsme pro sebe vším a druhý den ráno ignorace a přehlížení, málokdy dojde na oboustranné férové dodržení dohody, že v klidu a narovinu ukončíme hrátky nebo na klasické ukončení vztahu rozchodem. Začneme být na sebe zlí, kopeme do sebe vzájemně, zraňujeme se nebo naopak beze slova zmizíme ze života druhého a dokonale zahladíme stopy. Jakoby v základním nastavení nás všech bylo vše dokonale naprogramováno a mávnutím proutku, nevím, jestli kouzelného, když jde o znehodnocení čehosi, se spustila ničivá aktualizace bez předchozího varování a vše bylo z mysli vypuzeno. A co mě bohužel nepřekvapí je (ne)funkčnost mezilidských vztahů. Jsme už tak moc zavirovaní?

Pravidlo třech měsíců neomylně funguje! Vím to na základě života svého i díky zážitkům svých kamarádek. Nejčastější věta při klábosení u vína je „Nech to plynout, za tři měsíce uvidíš.“ Ne, žádná z nás nebyla vyslána jako špionka na Mars, aby pronikla do tajů všech těch her na mrtvého brouka a umění nemyslet, jsme to stále my ženy přemýšlivé, chtivé vysvětlení, přirozeně zvídavé a vždy plánující budoucnost, ale ty chvilky čistého štěstí si hodláme užít stejně jako muži. Evolucí jsme pochopily, že chlap až za tři měsíce ví, zda s námi opravdu chce trávit čas, či jsme byly jen přechodné vzplanutí a chceme z toho vytřískat maximum, dokud to jde.

Ve světě, kde jeden se zamiluje a druhý ho ignoruje, protože pokukuje po někom, pro koho je vzduch, je důležité vnímat a vychutnávat chvíle souznění se spřízněnou osobou.  Střídavě ubližujeme a vnímáme zklamání, léčíme si zlomené srdce a pátráme po tom ujetém Amorovi, který si do nás bez pocitu viny jen tak z nudy střílí svoje šípy.