31. PRAVIDLO MUŽE ZŽENŠTĚLÉHO

Většina žen miluje drsňáky, ty obrovský, svalnatý chlapy z filmových pláten, co neuroní ani slzu, všechny životní tragedie zvládají s grácií takzvaně levou zadní a bez emocí, svým partnerkám jsou doživotní oporou a přístavem v bouři, nic je nezlomí, neznají strach a mají mnohdy díky pomatení smyslů jejich obdivovatelek nálepku „dokonalý chlap“. Co si ale počít s mužem, který je opakem filmového hrdiny, máme s ním vůbec chtít počít?

Přiznejme si, že pro pár slz či citových výlevů přítele ihned nezavrhneme, coby nespolehlivého, nedospělého uplakánka, ba naopak hluboko uvnitř sebe tak trochu chceme, aby nám dokázal přiznat i to, že něco je nad jeho síly, že není tím nereálným supermanem, ale obyčejným upřímným mužem se schopností projevit lásku a jeho bolestnou slanou kapku stékající po tváři, kterou před námi neschová, bereme jako projev lásky. Dává nám to pocit, že je to muž pro život, že on s námi do budoucna počítá a nesnaží se před námi hrát roli machýrka. Není to sice ten tvrdý, nedotknutelný televizní idol, ale je tu pro nás na zavolání, když je potřeba, má nějaké své slabé stránky, ale nemá srdce z kamene, jelikož dokáže cítit bolest, být zraněný či smutný. Nesmí to ovšem být Adam, který před svou Evou pláče třikrát denně, slzy od něho létají jako vodotrysky a hystericky kolabuje při prvním neúspěchu.

Kdo mě zná, slyšel už mnohokrát, že jsem magnet na pitomce, a kdo čte moje fejetony, moc dobře ví, že na různá individua mám opravdu štěstí, protože tohle všechno zkrátka jen tak vyfantazírovat nelze. Věřte, že i já si občas říkám, že tohle už vážně není možné a netrpělivě spolu s vámi očekávám příchod mého opravdově dokonalého muže a s ním i historku s názvem „Pravidlo muže dokonalého pro život“. Slibuji, že až tohoto Adama s velkým „A“ konečně a zaslouženě potkám a budu se hřát na výsluní štěstí a lásky, uzavřu své psaní o mužských pravidlech a závěrem ho ve své knize zmíním.

Dokonalý muž zatím v nedohlednu, ale uklidním vás tím, že dnešní pravidlo zženštělého muže není můj osobní příběh. To jsem jednou takhle cestovala vlakem na sraz baculatých krásných žen a nechtěně vyslechla mladou maminku, která popisovala své manželství starší sestře, příběh nemá jména, tudíž neporušuji žádné soukromí, jen si dnes tak trochu přemýšlím, kolik těch zženštělých a uplakaných mužů chodí mezi námi, zda tenhle jeden nejmenovaný je či není pouze vzácná výjimka. 

Kdybych sama neměla za sebou mnoho „pohádek“, asi bych neuvěřila tomu, že je možné najít doma muže v slzách nad spálenou bábovkou a ještě více bych se podivovala tomu, že týden před tím v noci plakal, protože nedostal pusinku na dobrou noc, přišlo mu to líto a bál se, že co se narodil syn, všechno jde směrem k horšímu, manželka ho už vůbec nemůže milovat, když to došlo tak daleko, že zapomněla na večerní rituál, zkrátka mnoho plačtivých domněnek a mužnost v nedohlednu. Kdyby onen ufňukánek nebyl pohlcený sám sebou, došlo by mu, že když jeho synovi rostou zoubky a jeho matka je s ním každou noc vzhůru, až skoro sama padá únavou, že logicky v momentě, kdy přijde první klidná tichá noc, padne prvorodička do postele, ani neví jak, no a usne ještě dřív, než se hlavou dotkne polštáře. Jak může být muž tak žárlivý vůči svému dítěti, tak přecitlivělý a na druhou stranu tak málo vnímavý, to zkrátka nepochopím.  Také mi není zcela jasné, proč on sám nedal své spící ženě pusu, ale místo toho vzlykal tak hlasitě, až se ona vzbudila, aby si vyslechla výčitky a viděla, jak její muž hluboko klesnul. Opravdu by se mi nechtělo v noci řešit, že můj muž roní slzy a cítí se nemilován jenom proto, že já jsem se po čtyřech měsících prvně dobře vyspala. Obdivuju dotyčnou, protože jinak mluvila o svém muži hezky, s láskou, prý ho pořád miluje, ale zdá se jí, že brečí čím dál víc, neustále se cítí něčím uražený, zklamaný, nepotřebný, dožaduje se pomazlení, žádá nové a nové důkazy lásky a stupňuje se i žárlení na vlastního potomka, protože zatímco on je v práci, jeho synek má ženu celý den pro sebe a když přijde z práce a chce se s manželkou pomazlit, ona schválně jde syna kojit a neběží ho vítat s transparentem v ruce a vítězným pokřikem.

Upřímně byla jsem trochu ráda, když na další zastávce ženy s kočárkem vystoupily, jelikož jejich další povídání o společných procházkách, kde je manžel opět velice rozladěný, protože žena tlačí kočárek oběma rukama, už se s ním vůbec nevodí za ruku a je to teď tak neromantické a cizí mezi nimi, jsem slyšet nemusela, akorát mi to zvýšilo krevní tlak a po zbytek cesty mi v hlavě visela otázka, směrovaná na zmiňovaného uslzence: „Proč ty moulo, chodíš s rukama v kapsách, jako oslík vedle své životní družky, proč nevezmeš kočárek sám a nenecháš manželku, aby se k tobě sama s láskou přitiskla!“

Je vůbec nějaké pravidlo muže zženštělého? Není „plačtivec“ jen falešnou iluzí chlapa s naprosto nezaměnitelným žalozpěvem „Nikdo mě nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát“, jediný svého druhu? Možná, že si zde genetika zahrála s osudem jedince a estrogeny se daly neplánovaně na pochod tělem, které mělo mít původně ženské rysy, leč zrodil se chlapeček. Rozmazlená citlivka skrytá uvnitř lidské schránky s penisem.