25. PRAVIDLO URÁŽLIVÉHO MUŽE

Moje bývalá kolegyně z práce doslova vyhrála jackpot v loterii, protože žije s mužem, který vskutku není ani trochu urážlivý a takových běhá po světě mizivě málo, přestože naprostá většina chlapů o sobě přesvědčivě tvrdí, že urážlivost není na seznamu jejich špatných vlastností. 

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Sci-fi o dokonalosti tedy nechme pohádkám a vraťme se zpět k reálné většině Adamů s ukřivděným obličejem. Vždyť už dávno známe to jejich chvástání a vychvalování sama sebe, vše mají obrovské, nejlepší, dokonalé a vždy jsou přímo k nakousnutí, laškovně rýpou do našich kyprých postav ukrývajíce svůj pupík za stůl, ale ne nadarmo se říká, nesuď ženu podle kil, pokud nechceš být posuzován dle centimetrů.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Jako skoro každý pár čerstvě sestěhovaný k sobě jsme vlastnili pouze jednu šatní skříň a vše by bývalo bylo v pohodě, kdybych jednoho rána omylem nevytáhla jeho kalhoty a neoblékla si je. Můj smích ho vyrušil od snídaně, zvědavě přiběhl do obýváku, kouknout se, co mě tak rozesmálo a já řekla s neskrývaným pobavením tu nešťastnou větu, díky které se mnou celý den nepromluvil: „Podívej, ve spěchu jsem sáhla po tvých džínách, ani mi nebylo divný, že jsou mi volný a vypadám v nich jako strašák.“ A to byl průser, vážení! Jak jsem si mohla dovolit, byť jen naznačit, že je prostorově výraznější než já a že je mi volné jeho oblečení? Druhý den a na talíři nová, už druhá hádka, to když se stále ještě dotčený a nemluvný snažil rvát do mých kalhot, které taktéž ve spěchu omylem vytáhl. Jelikož jsem v tu inkriminovanou chvíli opět ani malinko nedokázala zadržet příval smíchu při sledování jeho vztekání, že nemůže kalhoty zapnout přes břicho, byla tichá domácnost i nadále. A jak nám to bydleníčko hádáním krásně začalo, tak nám i v dozvuku hašteření třetí den rychle skončilo, protože příbory jsem špatně skládala a na kávu používala hrnek na čaj a vlastně jsem nakonec byla stejně tak hloupá, jako všechny jeho předchozí holky, které byly rovněž nemožné, protože do koupelny patří jen zelené ručníky a všechny tam cpeme barevné. Řeknu vám, že nikdy v životě jsem neměla tak rychle sbalené kufry, podanou výpověď v práci, domluvený odvoz a zároveň klid v duši.

Proč muži mají rádi ženy upřímné, pouze dokud ta upřímnost znamená, že přikyvují, chválí a neprojevují odlišný názor? Proč se tolikrát uchylují v době namlouvání k nepravdám o tom, jak úžasné je s ženou mluvit o všem, jak lež je neodpustitelná a jednat se má na rovinu, když je poté pravda tolik vytočí? Chcete si Marsana vyzkoušet? Počkejte, až se uvelebí u televize, sedněte si k němu a řekněte, že mu smrdí nohy, uvidíte, jak v ten moment zbrunátní a vystřelí z něho: „To není pravda!“, když usne u televize a procitne až při závěrečných titulkách, sdělte mu, že vám do toho chrápal a poslouchejte, jak vám bravurně dovypráví, co si o filmu přečetl z televizního programu, aniž by si uvědomil, že jste si to při prvním chrapotu přepnula na ten trapně ženský kanál a že mu tohle divadelní představení zkrátka nebaštíte.  Z nějakého nám neznámého důvodu je pro pány těžké přijmout pravdu a přiznat barvu, raději zamaskují realitu a nařknou nás, že si vymýšlíme bludy. Ale je pro ně extra k popukání, když se můžou bavit tím, jak funíme do kopce a teče z nás pot při výšlapu ve třiceti stupních na přímém slunci, nevnímaje vlastní vonící koláče potu v podpaží.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Ne neurazí se, jak by mohl ON, který urážlivý není, vzteklé smajlíky vám posílá z lásky a vůbec není naštvaný, je se mu teď psát nechce!!! A když mu zavoláte, co na tom, že odsekává, nervózně koktá a vzteky funí, až se vám na dálku rosí telefon, naštvaný zkrátka NENÍ!!!

Pravidlo urážlivého muže je: „Já se neurazil!!!“. Své naštvání bude donekonečna skrývat a za něco maskovat. Přestane s vámi mluvit, nafoukne obličej, vyskáčou mu rudé fleky na tváři, ale bude vám do očí lhát, že s ním necloumají žádné emoce, že ho vy moc pozorujete, zrovna ho totiž rozbolel zub moudrosti, vy ho vůbec nechápete a navíc po něm chcete, aby mluvil, a mylně ho považujete za naštvaného, když on NENÍ urážlivý typ. Je tento způsob chování známkou nedospělého nevyzrálého jedince či je to jen jeho vrozená ješitnost, jenž v něm vyvolává potřebu popřít pravdu a nepřiznat, že tohle či ono ho naštvalo? Drží se svého povahového profilu, který si o sobě vysnil, vytvořil ho pro nás a předložil nám ho, abychom ho my Evy měly za perfektního a tak se do něho vžil, že tomu věří a lže si do kapsy? Sám sobě pak může děkovat, když jeho Venušanku osloví muž jiný, který nehraje hry a je tu pro ni v čase, kdy pan uražený dělá drahoty. Stačilo by tak málo, říct: „Miláčku, promiň, dotklo se mě to, ale už jsem to vstřebal, miluji tě.“ Jenže to by bylo moc snadné a nekomplikované, nejde jednoduše říct: „Tak jsem se pořádně nadlábnul a zase jsem zaspal kdo je vrah.“, je potřeba lhát a říct, že kocour sežral z lednice všechny karbanátky, načež spokojeně chrápal u bedny a ještě si k tomu ten prevít otevřel lahváče.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

více v připravované knize