21. PRAVIDLO ŽIVOTA S CHVILKOU POEZIE

Až jednou stopneme spěch a pochopíme smysl zplození,
vystoupíme ze zajetých kolejí každodenního života,
a dojde nám, že vlivem doby už dlouho lžeme sami sobě,
možná potom přestane nás naplňovat vyhýbavá singl samota.
Až nastane den, kdy skončí zabíjení času a hledání vlastního cíle,
až bolest nás odstrčí dál a zavrhneme hry na hrdost a pýchu,
se zachováním sama sebe, bez překročení hranic ponížení,
naplníme podstatu bytí, nesobeckým žitím v páru, při vzájemném hříchu.

Až jednou budeme tak moc připraveni na život, který nám byl dán,
že navzdory plánům na útěk z reality, si uděláme na druhé v diáři čas,
až budeme ochotní, věnovat svou přítomnost, jen tak pro radost tomu,
kdo v nás věří a rukou setřeme mu slzy od pláče ze zmáčených řas,
až nastane den, kdy stesk a vzpomínku, neudusí nicota a neochota riskovat,
až dáme průchod emocím a probudíme zhojený, leč otupělý, srdeční sval,
s vědomím, že stane se jen to, co zvládnout máme, že osud scénář psal
a sám přiřkl role hercům, kteří posunou nás správným směrem dál.

Až jednou nalezneme štěstí při láskyplné nesobecké péči o jinou osobu,
ve snaze naučit ji smíchu, vidět v očích štěstí a bude nás to hřát,
až na první místo v prioritách nedosadíme sebe, naučíme se naslouchat,
mluvit, mít se rádi a vážit si člověka, přestaneme ho zraňovat a iluze mu brát,
až skutečnému „já“ dáme pevný řád, budeme s ním v souladu a harmonii,
budeme přirození (a ne přirozením), bude platit „jsem, takový a tak mě ber“,

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Životem vládne neláska a neupřímnost a muži se už dávno nechovají jako chlapi. My všichni tak nějak degenerujeme, mění nás životní podmínky, vzpomínky na bolest a ublížení nám bere sílu žít, anebo v nás naopak probudí bestii a lámeme srdce na potkání. Chráníme jen sami sebe a foukáme si své vlastní bolístky, neumíme bránit druhé a je nám cizí problém, který se nás přímo netýká. Světem vládne heslo: „Co tě nepálí, nehas.“  Mnohdy zavřeme oči i nad tím, co nás pálí, roste v nás bezcitnost, neznáme emoce. Ani ženy už dávno nejsou ženami, vulgárnost si vybírá svoji daň. Žijeme ve spěchu, nedáváme lásku vlastním dětem, protože se neumíme zastavit a užít si vzájemnou blízkost, stále to odkládáme na zítra a najednou naše děti mají děti, pak chceme zastavit čas a zpomalit stárnutí. Silné či hubené, nežijeme naplno, nevnímáme přítomnost, stále se ženeme vpřed, za cílem, který nám uniká a štěstí, které máme na dosah, nepohladíme. Proklouzne nám mezi prsty. Neumíme žít s tím, co nám příroda dala, dietami si ničíme tělo, protože se nemáme rády. Jenže příroda nás nechtěla jednotné jako z formy, vždyť je krásná ta různorodost postav, tak proč být všichni stejní?  Sebelásku v nás jsme zahubily, žijeme podle příruček a postrádáme vlastní úsudek. Možná nám doba mnoho dala, například pokrok v technologii, ale vzala nám schopnost radovat se z obyčejných věcí a vážit si jeden druhého.

Pravidlo života by mělo být: „Žij naplno v souladu s morálními zásadami a tak, aby ses vždy druhému mohl podívat do očí s čistým svědomím, chraň a pomáhej s vírou, že i tobě bude podaná pomocná ruka ve chvíli, kdy budeš na dně!“  A teď ruku na srdce milí čtenáři podlehli jste trendu moderní doby nebo je ve vás silně zakotvena stará škola?

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

více v připravované knize