19. PRAVIDLO NEMOCNÉHO MUŽE

Už jsem trochu nastínila, jak se věci mají s mužem na smrt nemocným zákeřnou rýmičkou a ženou, která si při péči o rodinu vlastně nemůže dovolit odpočívat ani při vysokých horečkách. Dnes se k tomu lehce vracím v souvislosti se zodpovědností za vlastní zdraví a nebude to zřejmě vtipná látka k zamyšlení. 

S kašlíkem, to ano, to si na sebe ty naše princátka dávají pozor, ale pokud mají z vážného důvodu navštívit lékaře, jsou najednou zdraví jako rybky, bolest nepřiznají a rodinné peklo se rozpoutá v momentě, kdy je upřímně a zcela vážně pošlete k doktorovi. Co se to v nich odehrává za souboj, že maličkosti z nich dělají hypochondra a vážné komplikace vehementně ignorují? Nepřekřížily se jim někde uvnitř kabely vedoucí k mozku, že tak často zaměňují prkotiny za život ohrožující příznaky a jednají zcela opačně a jednoznačně v rozporu se zdravým rozumem? Posviťme si tedy dnes na ně a rozeberme vážné téma.

Muž - otec, ten kdo symbolizuje sílu, oporu, stabilitu a finanční jistotu už od pradávna. Pevný pilíř rodinné smečky, jenž má o své zdraví pečovat s vědomím, že je jeho povinnost NEOHROZIT vlastní hloupostí a ignorací své milované. Strach z návštěvy lékaře by neměl být tím, co způsobí jeho odchod na věčnost v důsledku zanedbání varovných příznaků. Asi nejsem jediná žena, která se ve svém životě setkává spíše s pravým opakem a vede se svým vyvoleným dlouhé debaty o tom, že zjistí-li se problém brzo a je-li hned stanovena diagnóza, není ve většině případů ohrožena existence rodiny, jelikož byla včas zvolena příslušná uzdravovací metoda a započata cesta k zotavení. Muž se takto během krátké pooperační rekonvalescence brzy opět zapojuje do běžného života, výpadek pracovní neznamená doživotní chudobu a zpětně svou nemoc hodnotí jako maličkou zdravotní dovolenou, která se dala vydržet. Neustále však přibývá pánů, kteří tvrdohlavě hlásají: „Ne, do špitálu mě nikdo nedostane!“ Co jim v tu chvíli brání vidět jasně negativní důsledky svého jednání? Banalitu, která za normálních okolností vyřadí člověka z běžného režimu na dobu jednoho měsíce, nechají přerůst do fáze, kdy mnohdy není již operabilní, v horším případě čekají, dokud je do nemocnice nepřiveze „rychlá“ ve stavu zvaném „za pět minut dvanáct“, operace je pak náročná, život visí na vlásku a následná léčba je zdlouhavá, mnohdy s trvalými následky a to nezmiňuji případy, kdy pacient dorazí na operační sál „minutu po dvanácté“ a z vlastních potomků udělá sirotky. Smutné a zbytečné.

Žena – matka, ačkoliv není většinou živitelkou rodiny, se cítí být zodpovědná za chod domácnosti, výchovu dětí a zdraví všech blízkých členů svého obydlí. V okamžiku, kdy se u ní objeví zdravotní problémy, projede jí také hlavou jako první, že vše zamete pod koberec a není vůbec důležité, zda ze strachu či z nedostatku času na řešení své vlastní osoby, protože vzápětí se ozve hlas rozumu, který přísně říká: „Máš děti, manžela, musíš tu pro ně být a nesmíš nic zanedbat, nemocná jim nepomůžeš a tím, že necháš v sobě klíčit zdravotní problém, ohrozíš svůj život a potažmo i život jejich, přece jim nechceš způsobit bolest, vždyť je miluješ, tak jdi k doktorovi, dokud lze vše podchytit v zárodku s vysokou nadějí na vyléčení!“ Ženské nastavení je totiž již od přírody v módu „přežít“, uvědomujeme si naší důležitost a naše láska k nejbližším nám velí, abychom o sebe dbaly a nenechaly věci zajít ke smutným koncům. Jaké to štěstí, že rodíme právě my ženy, muž by řekl, že žádný porod nebude, protože prostě teď rodit nechce, potají by dítě tlačil zpět a tvářil by se u toho jako genius.

Pravidlo muže nemocného je fňukat, nechat se hýčkat, ale v závažných stavech se vyhnout léčbě! Proč mají potřebu to důležité podceňovat a malé nafukovat? Jestli se jim v tu chvíli začne rýma tlačit na mozek nebo se jim jen líbí ten pocit obletování a hřeje je vědomí, že dáme přednost jim před dětmi a vychutnávají si ztracené chvíle z dětství, kdy jim maminky vařily čajíky, nosily jim prášky a teploměr, doslova se čvachtají v pocitu, že jsou zase malí hošánci, nenosí na bedrech dospělou tíhu světa, neřeší problémy všedních dní a k tomu, aby se probrali z letargie, potřebují slyšet rázný matčin hlas: „Obleč se, jdeme k lékaři!“, kdo ví. Pravdou však zůstává, že čím je zdravotní komplikace závažnější, tím méně jsou ochotni postavit se jí čelem a vyřešit ji jako správní a drsní chlapi, kteří cítí zodpovědnost za svou rodinu, místo toho se uzavřou do své neprodyšné bubliny s iluzí nesmrtelnosti a nehneme s nimi ani heverem. Je to tím, že se cítí být stále mladí? Přesně na ně totiž sedí citát paní Věry Chytilové: "No jo. Mužský. Ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou ... zdechnou.“