14. PRAVIDLO MUŽE KRÁLÍKA

Začátek jako v pohádce, bylo či nebylo, před dávnými a dávnými časy, žil jeden zábavný sluha velkého Pána, který se nebál žádného draka a do životních bitev šel s úsměvem a nadšením v lesklé zbroji. Velký pohodář, ale věčný rebel, co se nebál udělat rozruch. Jeho přirozeností bylo dávat najevo zájem, velmi rád se družil a to vysloveně s každým a nenechával svůj život protékat jen tak mezi prsty. Jeho stručný popis jazykem současnosti byl by zhruba takový: „Vždy se rychle napojil a ještě rychleji zmizel z dosahu sítě.“

Co o něm napsat víc? Takový ten typ, který maminka schválí, protože z něho září počestnost, byť strojená. Jeho nevinné vzezření, vzbuzuje velikou důvěru, ale uvnitř je skrytý ďábel a každým coulem své černé duše nenápadně leč spolehlivě ničí, plení a devastuje vše, co mu přijde do cesty. Spokojeně zamrká, křivě slíbí i modré z nebe, jen aby princezničku dostal z hradu a z dohledu stráží. Při výletu ve čtyřech vždy plný smíchu a zábavy, veselé historky do placu hází, rád se vsází a chvástá se, až to hezké není, jenže ono nám to hned nedojde, že to nebude zrovna rodinný a klidný typ na jedničku s hvězdičkou. Uvolněná atmosféra šťastného člověka, který právě dostal opušťák, přebije pocit, že tady něco nehraje a všechny intuice se rázem zamlží. Střípky výstražných signálů se zvolna skládají a varovný prst se postaví do pozoru až v okamžiku, kdy hra je v plném proudu.

Vyprávění o nočních pitkách, o sdílení jednoho pokoje ve třech a více, vyřvávané pikantnosti z nočních jízd, které by se měli zřejmě raději šeptat, ale to už by nebylo zábavné a heslo večera vřískané do éteru: „Sendvič!“, které s jídlem mnoho společného nemá. To všechno mě mohlo varovat, ale nevarovalo. Ženská když chce mít klapky na očích, tak je tam prostě má a potřebuje větší ránu, aby je sundala.  Omluvou je mi možná tehdejší naivita, neznalost života, člověk musí zkušenosti někde posbírat, nenarodí se moudrý a v určitých situacích si musí pusu nabít sám, aby příště už byl chytřejší, jenže když je člověku dvacet, má napsaných jen pár stránek knihy žití a hodně prázdných listů před sebou, žene ho vpřed touha po dobrodružství a rozum pošle na dovolenou.

Upřímně ani dnes po letech nevím, jak dokonale popsat společné ubytování a vše co se odehrálo ve dvou minutách následujících po příchodu do naší podkrovní ložnice. Jestli přišlo zatmění nebo kolem prolétla kometa, zda to vůbec bylo nebo se mi to celé jen zdálo, ale jedno vím, byl to fičák, nestačila jsem se ani nadechnout a bylo po všem, mrkala jsem do tmy a přemýšlela, zda se smát nebo brečet, vlivem šoku neschopná reakce, naprosto otupělá a to jsem ještě netušila, že můj údiv si mám schovat na dobu za další dvě minuty, kdy přijde závěrečná pecka. Miláček odkráčel dolů, místo něho se objevil kamarád zezdola a s úsměvem zašeptal: „Střídání.“ „Jak jako, střídání?“ nechápala jsem. „Výměna partnerů, prdelko, on Ti nic neřekl?“ To bylo poprvé v životě, kdy skrytý býk ve mně vzteky zafrkal, poté vyskočil rychlostí blesku a ukázal rohy. Hranice mé trpělivosti povolila a bylo poklizeno. Záhy jsem měla pokoj celou noc pro sebe a o patro níž konečně došlo na pořádný „sendvič“.

  

Uplynulo už hodně vody a stále přemýšlím, zda to byl sobec, sexuální amatér nebo doživotní břídil, zřejmě není jediný, neboť jinak by nevznikl vtip o tom, že kudlanka svému samečkovi po páření ukousne hlavu proto, aby se nestihl zeptat: „Tak jaký sem byl?“, ale mně osobně se vždy pod touto komediální vzpomínkou vybaví rozmnožování králíků, protože to je taky dost obrovský fofr. Byl to naoko dokonalý gentleman, asi se cítil být tím správným chlapem a ve své zvrácenosti vyvezl svou holku ven z města a nabídnul ji svému kamarádovi jako kus masa. Daleko od lidí odkryl svou masku a „střídání“, zřejmě proto, aby bylo víc čárek v deníčku, který si čte večer před spaním. 

Chlap králík hlučně vychvaluje svoje já a nad svým chvástáním slastně vzdychá. Život pro něho není o kvalitě, ale o kvantitě. Rád se poslouchá, sám sobě se líbí a dme se pýchou. Je sice v pozici bezvýznamného sluhy, ale cítí se být nejskvostnějším panovníkem, ve finále je však vždycky z krále zase jen obyčejný pěšák, takový bezvýznamný ušmudlaný králíček, který si každý den bobkuje do vlastního žrádla.