9. PRAVIDLO MUŽE NEKOMUNIKATIVNÍHO

Už vás někdy napadlo, že komunikace je základ všeho a je opravdu velmi důležitá zejména pro funkční vztah dvou lidských jedinců?

On to vlastně není až takový problém, mít muže, co mluví málo, ale musí občas pípnout a nějaká ta základní komunikace, zde samozřejmě být taky musí. Nesmí to být ten typ, kterého ráno najdete tam, kde jste ho večer nechala, všechno je mu jedno a mlčky, bez vlastního názoru, odkývá úplně vše, co mu řeknete. Samozřejmě, že jestliže Vám sám sdělí, že není moc hovorný, během setkání u kávy zaujatě poslouchá, vnímá, o čem hovoříte, občas přikyvuje, tak není důvod rozvíjet paniku, zasypávat ho přívalem otázek, deptat ho a sledovat, jak mu před očima vzniká Jiráskovo TEMNO.

Oproti tomu schůzka s extrovertním bavičem společnosti, která probíhá stylem, že Vy něco řeknete a on odpoví jedním slovem, Vy to s ním nevzdáte, navážete nenásilně na předchozí téma hovoru, položíte novou otázku a odpovědí je Vám opět pouze jedno slovo, Vy pokračujete houževnatě dál, dýcháte klidně, avšak už pěknou chvilku přes zatnuté zuby, doufáte, že to nevidí, stejně jako to, že se Vám kouří z uší, z toho jak se trpělivě ovládáte a na Vaše třetí vyzvání k odpovědi, ozve se zase jen jeho tiché: „Píp“, je velice nepříjemná, protože v poslední fázi vybouchnete jako přetlakovaný papiňák.  A když se pak za dva týdny odvážíte, jít na další zkušební rande, tentokrát s obchodním zástupcem jisté společnosti, ve kterém už stoprocentně neočekáváte žádného dalšího „nekomunikativce“, přesto on, ten nový, náhle sabotuje veškeré snahy o rozhovor, vykazuje známky mlčenlivosti, v průběhu dlouhého samo-hovoru slyšíte z jeho úst celkem tři slova, z toho jednou: „Hmm“ a dvakrát: „Fakt?“, to potom randění už přestává být legrace, a pokud ještě k tomu, neustále sleduje mobil, jako by odtud mohla přijít nějaká nápověda či pomoc, nervózně podupává nohou, ale k odchodu se to individuum ani omylem nezvedá, v tu chvíli nevím, jak Vaše, ale moje nitro řve: „Proč jsi vlastně chtěl jít se mnou na kafe, když držet hubu, jsi mohl i doma?“

Občas je ne-komunikace jeho záměrný plán. Lehce Tě tím znejistím a počkám si, jak se s tím popereš. Vyslechnu si, co mi na sebe prozradíš a zůstanu tajemný a nepoznaný. A jen tak mimochodem si o Tobě udělám obrázek. Je mnoho vtipů o ženách, které muže nepustí ke slovu, o tom, že i ten kohout kokrhá brzo ráno proto, poněvadž když se vzbudí slepice, už se ke kokrhání nedostane, humorné a možná i pravdivé, leč já osobně bych si také ráda poslechla, co na sebe prozradí on, také chci mít svůj první dojem podložený hovorem a ne jen empaticky vnímat jeho osobu, jako takovou.  A ačkoliv se to zdá divné, se zavřenou pusou také vydržím poslouchat a nepřerušovat konverzaci. I já umím říkat: „Hmm.“ a „Fakt?“.

Pravidlo muže nekomunikativního či vědomě mlčícího, je ticho. Ať už uměle vytvořené nebo přirozené, oboje ve mně evokuje potřebu krmit se tabulkou čokolády minimálně třikrát denně a není-li v zásobě, možná bych vzteky zvládla i lézt po stromě a vřískat. A co? Jsme původem z opice nebo snad ne? Tak bych si zahrála na předky! Hlavním důvodem je, že s takovým človíčkem je velice komplikované dorozumívání.  A já ve své podstatě nikdy nevím, na čem s ním jsem. Nelíbím se mu? Tak proč tu se mnou hodinu sedí v hovoru o ničem, když nemusí! Je tu se mnou, že tu chce být, líbím se mu, a přesto mlčí?

Ticho je zákeřné a vede k myšlenkám, tiché myšlenky vedou k domněnkám a závěrem je obrovské nedorozumění. Já si myslím, že on si myslí, že já si myslím. Ticho neříká nic. Ticho není komunikace. Tichý muž mlčí. Zákeřný muž schválně mlčí. Anebo muži zkrátka jen mlčí vždy, když je vše v pořádku a není potřeba nic komentovat, upřesnit nebo poznamenat, neděje se nic zlého, nepříjemného a není tedy potřeba plýtvat slovem a vyvíjet námahu? Mlčení tedy znamená souhlas? Proč potom muži mlčí i v případě, kdy pozvou ženu na kafe a něco důležitého jim do toho přijde? Mlčení v tomto případě znamená. „Ne, nemohl jsem, tak jsem ani nevolal, že nepřijdu. Protože, kdyby to platilo, tak bych to potvrdil a určitě bych se ozval.“ Tak teď jsem se prvně z lovené laně dostala do role zmateného jelena. Jak to tedy skutečně je? Nebylo by mnohem rozumnější a jednodušší upřímně spolu mluvit?