1.PRAVIDLO MUŽE LOVCE

Pomalu se blížím do druhé poloviny svého života, ještě to teda tajně popírám, ale ono se to vkrádá a jistě přijde doba, kdy si to vážně už budu muset přiznat, stejně jako to, že jsem doposud nepochopila jediného muže. Fascinují mě jejich názory, jedinečná logika, umění zůstat nad věcí s výrazem spokojenosti, který doplňuje ironický úsměv, jenž bývá znamením naprostého nesouhlasu a pohrdání.  Většinou si pak říkám, jestli vůbec chápou, že blbec v tomto případě nejsem já, ale oni. Každopádně ne vždy záleží na jejich pochopení situace, je to zajímavá reakce i v případě, kdy jsou pravdou zahnáni do kouta, leckdo by se zarazil a přiznal barvu, jenže to by pak nebyla ta správná hra na opravdového chlapa, co má vždy pravdu, nic ho nesrazí na kolena a už vůbec nic ho nerozbrečí. Ne že bych snad nenáviděla muže či zastávala názor, že jedině bez nich se dá žít v absolutní pohodě, že jsou to prolhaní sobci neschopní citových projevů, to ne, jen se postupem času přikláním k názoru, že já opravdu jsem z Venuše a jejich rodnou planetou je Mars.

Dejme tomu, že každý je takový, jaký je, nikoho nemáme měnit, pokud sám nechce a že bereme každého takového, jaký je, s jeho chybami a náladami, prostě každý je originál a sám sebou tak, jak to má být. Tak proč potom shodně jsme my ženy takové a makové, a proč tedy muži jsou, teď nevím, možná z tvarohu? Určitě se lišíme už jenom tím, jak nás uplácali, ale důležitější jsou ty různé náplně uvnitř, ty dodávají vůni a chuť.  Jak můžu přijmout tvaroh, když se mi z tvarohových buchet zvedá žaludek? Samozřejmě obrazně řečeno.  Věc se má tak, jak mám přijmout chlapská nepsaná pravidla, když postrádají tu již zmiňovanou vůni a chuť, když jsou celkově nepochopitelná a nesrozumitelná? Muž miluje jednoduchost a stvořil si složité zásady.

Pravidlo muže lovce. Sleduje svou kořist, číhá na ni, stíhá ji, a pak že jen žena je stíhačka, a čím více je ona pro něho nedosažitelná, tím více ho žene lovecký instinkt směrem k ní, ničím se nenechá odradit, jde přes kameny, šplhá po skalách, už skoro padá únavou, ale řítí se vpřed za svým cílem, žene ho nezájem a odmítnutí, ta nepolapitelnost laně, touha po tom až ji bude mít. Kupuje květiny, hýří vtipem, představte si, že i v koupelně najednou tráví více času a nevzdává se, dokud si nemůže říct, že uspěl. Joooo!  A je po lovu, vlk se nažral, koza už možná až tak celá není, ale s tím se počítalo, vše proběhlo v naprostém souladu s jeho zásadami.  Tak jí teda má, má ji jednou, dvakrát, lovecké volání bylo ukojeno, nastává nuda, také konto se už značně krátí a v tom se vítr mění a lovec zavětří novou vůni. A nastává nový hon na bytost nevinnou, ještě víc vyčerpávající než předchozí, o to víc potřebný a vzrušující, no a jak to tak v pohádkách bývá, pokud hlavní hrdina neumře vysílením, loví dál a dál. V mé pohádce jednou přijde zlom a lovící šelma přijde o zuby, ani nohy už tak rychlé nejsou a najednou přijde vhod i předhozený mrtvý žrádlo, hlavně když není hlad. Celou tu taktiku lovu hodnotím kladně, s nadhledem, nechme každému co jeho jest, ale proč si mám já, která chci být polapená, protože vlk s tak krásnou srstí, to je prostě třída, říkat, tak dneska se na něj ani nepodívám, zítra jen mrknu očkem, no možná po týdnu se otočím, ale udělám ještě dvě kličky, než se zastavím, jo dobrý už skoro nemůže, tak ještě jeden týden a pak by to šlo, naplánuji mu jeho den s velkým D a hlavně nesmí poznat, kdo že koho vlastně ulovil. V cíli jsme z té hry zadýchaní a unavení oba. Nebylo by lepší narovinu se zeptat, chceš mě? Chceš? No tak fajn, nemusím kličkovat, hrát divadlo a vyšetřenou energii, kterou jsem nevyhodila v předstíraném stíhání, vydám v jiném směru, máme měsíc času pro sebe navíc.